Ne že bych se měl nějak špatně (mohlo by být hůř i líp), spíš jsem čekal, že touhle dobou už budu někde jinde. Že se víc věcí posune, ve víc věcech budu mít jasno. Ale pořád se v tom plácám. Snažím se hledat nějakej směr jak dál, ale nějak ho nenacházím, nebo si jím alespoň nejsem 100% jistej. Jedna z mých hodně špatných vlastností je nerozhodnost. Rozmýšlím se tak dlouho, až už není o čem rozhodovat. A taky si moc nevěřím. Jak jsem řekl, hledám cestu jak se posunout dál.
Mám takovej pocit, že škola mi absolutně nic nedává. Jak to co se tam učí, tak i ti lidi. Ne že by byli nějak špatní nebo zlí. To vůbec. Spíš mám na mysli to, že to není moc inspirativní prostředí pro nějakou tvůrčí činnost. Není tam moc nikdo s kým bych si fakt sedl. Což jsem ani nečekal že se stane. To, jak je to důležitý mi došlo až teď. Mít kolem sebe svoje lidi. Takhle celý dny nikoho blízkýho nepotkám a kontakt mám jen skrz facebook. Někde jsem zahlíd, že co se týče celkové životní úrovně, jste vždycky průměr pěti lidí, se kterýma se nejvíc stýkáte. To je hodně zajímavá myšlenka. Vemte si třeba takový ty dívčí gangy. Většinou se spolu tahají holky přibližně stejně atraktivní. Asi mám pocit, že mám na víc, ale z takovýho toho pudovýho strachu se pořád držím toho průměru, prostřední cesty.
Každej člověk na vás nějak působí, buďto vás stahuje dolů, nebo vás táhne nahoru. Případně spolu tak nějak stagnujete. Nechci aby z toho vyplynulo, že z tohohle svýho pocitu stagnace viním lidi kolem sebe. Oni za to samozřejmě nemůžou. Pointa je v tom, že každej člověk má věci nastavený jinak. To co je pro něj důležitý, co ho baví a tak dál. Hodně lidí si to ani neuvědomuje a nepřemýšlí nad tím, další lidi (jako třeba já), jo. Vy působíte na lidi kolem sebe a oni zase na vás. Sám to dobře znám z vlastního života. Potíž je, že jak se zdá, mám hodně jinou představu o svojí životní cestě než většina lidí kolem mě.
Tak nějak jsem si už zvykl být trochu solitér a to moje solitérství se bude, řekl bych, prohlubovat. Psal jsem o tom už v článku tlupa. Za těch pár týdnů jsem si uvědomil, že ať už chci nebo ne, musím se smířit s tím, že budu vždycky spíš vlk samotář. Jsem rád ve společností lidí, ale necítím se dobře jako součást nějaké fixní skupiny. Nemám rád když se na mě lidi moc vážou ani když se já moc vážu na ně. Časy pubertálních partiček skončily, teď začíná skutečnej život. To ale neznamená zříct se společnosti ostatních lidí. Je potřeba být nápomocnej a když je potřeba taki pomoc příjmout. Je potřeba myslet na druhý, je potřeba interakce s lidma. Nehcat se inspirovat.
Obrázek je z filmu Princezna Mononke, moc hezký i pro ty co neradi anime atp. .)
Jenomže nemůžete ostatním lidem dávat moc nad svým vlastním životem a čekat, že se někdo bude rozhodovat za vás. Čekat, že vám někdo řekne co máte dělat, tak jak to celý dětství dělali rodiče. Je potřeba vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Pořád nemám jasnej směr ani cíl, ale vím, že cesta nevede hledáním důvodů, ale způsobů. Nehodlám svůj život prosrat něčím o čem vím že nemá smysl, stejně jako nehodlám na smrtelný posteli litovat všech věcí co jsem neudělal. Asi už dospívám a bolí to :D
