Tlupa.

Člověk potřebuje někam patřit. Každej. Dává mu to pocit jistoty a bezpečí. To že je součástí nějaké širší skupiny lidí a že když se cokoli semele, nezůstane na to sám. Za dobu vývoje lidského rodu byl jednotlivec skoro pořád závislý na svojí tlupě. Sám by chcípl po pár dnech protože by to prostě nezvládal. I dneska jsme neustále odkázaní na ostatní. Asi těžko si dneska člověk sám obstará (vyrobí,vypěstuje a tak dál) všechno co potřebuje od jídla a ošacení, přes energii kterou spotřebovává až po zábavu (to je hodně smutný   když si uvědomíte kolik lidí není schopno se samo ani zabavit).

I dneska máme svoje tlupy i když si to neuvědomujem. Zmalovaný puberťačky s cígem v hubě posedávající před všema typama škol v hloučku minimálně po šesti, štamgasti v pajzlech rozebírající fotbal a tak dál. Je to docela fajn někam patřit. Nemyslím, že je dobrej ani jeden z extrémů. Introvertů je v populaci rozhodně mnohem míň než lidí co se za ně označují (jen proto aby byli zajímaví). Často je to taková ta póza stranění se společnosti prostě jen proto, že se dotyčnej z nějakýho důvodů bojí o svoje ego, nebo jen chce být zajímavej a "ne mainstream". Na druhou stranu tu pak jsou takový ty tupý typy, který přejímají a kopírují všecko od svých kamošů, od oblečení až po gestikulaci a hlášky. Ani jedno není zdravý. Ale to je snad jasný.

Super na tom je ten pocit sounáležitosti. To že patříte mezi nějakou skupinu nebo komunitu se kterou máte něco společnýho. Hodně často je to pojítko muzika, životní styl, styl oblíkání nebo jiný zájmy, ale je to vždycky něco u čeho je fajn že máte s kým sdílet. Je to asi hodně potřeba v době puberty/adolescence kdy se každej tak nějak hledá a formuje svou identitu. Protože v momentě kdy se cítíte být součástí nějaký tý svý tlupy, málokdy máte krizi identity (tzn. že tak nějak nevíte kdo vlastně jste, co chcete, proč jste tady a jakou máte vizi pro příštích pár let). Naše generace nemá žádnou velkou světovou válku, žádnou velkou hospodářskou krizi. Naše válka je duchovní, naší krizí jsou naše životy. - Chuck Palahniuk  Zrovna tahle krize identity mě postihuje, protože nic takovýho jako pocit sounáležitosti momentálně nemám a trochu mi to asi chybí. Ještě nejsem natolik dospělej abych si se vším poradil sám. Ale s většinou mých bližších kamarádů už nemám moc společnýho. Máme odlišnej pohled na svět, jiný zájmy, posloucháme jinou muziku a já nevím co všechno. Takže jsem čím dál víc na vlastní planetě plné mých vlastních představ ve kterých se dost ztrácím. Ono je fajn když máte různý vlivy od různých lidí. Což mám, ale jsou slabší a slabší jak jsou mi ti lidi dál a dál. Takže ve výsledku mám plnou prdel známých ale bližší kamarádi jsou jakoby dál a dál. Asi je to úděl dospělosti, že je člověk najednou na tom světě tak nějak sám a musí se tím prokousat, udělat si pořádek v hlavě sám a o to je to pak nakonec asi lepší. Tak doufám že tu svou krizi nějak zvládnu.

Do jisté míry funkci tlupy nahrazuje to, když s někým chodíte. To že vám někdo potvrzje to, že sjte takový člověk jaký máte být. A taky vám dává ty nový podněty. Pamatuju si, že vždycky když jsem s někým chodil, tak mě to ovlivnilo, i když jsem si to uvědomil většinou až zpětně. Ale teď jsem celkem dlouhodobě sám a nic nenaznačuje tomu že by se na tom mělo něco změnit, takže smůla.

Trochu se bojím izolace. Potřebuju mít pořád pocit, že se nějak vyvíjím, někam posouvám, jinak si připadám že zakrňuju a nejsem si jistej jestli to není právě teď. Navíc pokud kolem sebe máte spřízněný lidi, inspiruje vás to k tomu abyste něco tvořili,dělali a to ať sami tak třeba i s nima. Jak jsem řekl, začínám mít pocit, že žiju na vlastní planetě a ostatní lidi maj svoje planety v jiný soustavě nebo i galaxii. A na těch planetcáh se vedle hsebe budí a dělají si snídaně, nebo spolu chlastají až do rána. Chodí spolu na koncerty svých oblíbených kapel a rozebírají politiku u piva. A já jsem na svý planetě a píšu blog.

Je toujours bois du café

 

Kafe piju rád. Doma nemáme kávovar, takže s emusím spokojit s turkem a mlíkem. Je to v pohodě "droga". Mám rád, že jsem pak aspoň trochu nakoplej něco dělat, oproti mojí jinak běžné totální pasivitě a lenosti. A taky mám lepší náladu, nejsem tak zkleslej. To je bonus. Je to tak i po Red Bullech a takovejch věcech, ale to nechci pít moc, není to zdravý na zuby (který mám už tam dost křivý a žlutý, mimochodem se mi dneska zdálo že mi vypadávají) a vlastně je to nezdravý tak nějak celkově. Ale kofein mi zatím dělá dobře, hlavně se snažím mít na to kafíčko vždycky dost času a klidu, pustím si muziku nebo si s někým sednu a povídám si. Je to fajn. A snažím se to nepřehánět a nepít víc než dvě denně. Zatím. Jenom se bojím až začnu dělat ěnjakou ultranáročnou stresující práci. To to budu asi pít z kríglů :D.

A cigaretka je k tomu ideální. Prostě si udělat pohodíčku. Je to takovej malej pátek večer i když je třeba úterý. Nebo středa jako dneska. A navíc tak hezky voní a dodává takovou nějakou imidž intelektuální, pokud se u toho umíte správně tvářit a vedete ty správný řeči. Teplé nápoje jsou obecně fajn, ale řekl bych že třeba takovej čaj není tolik společenskej ani pracovní. Čaj je ideální v sobotu večer když se vám nikam nechce a čumíte se po desátý na Impérium Vrací Úder. Jo.

A taky je fajn se domluvit "na kafe". Pokud se vůbec s tím dotyčným/dotyčnou sejdete, stejně většinou jdete pít víno do parku. Ale zní to líp a budí to dojem že jste někdo na úrovni.

Envy.

 

Zjistil jsem, že hodně závidím. Je to veskrze špatná věc, ale těžko se s tím dá něco dělat. Je to jako když na někoho máte vztek nebo ho milujete. Těžko se s tím bojuje. Je těžký přijmout fakt, že ne každej je stejně nadanej, stejně majetnej, stejně hezkej nebo stejně inteligentní, pokud zrovna vy nejste ten kdo má tu výhodu. Je těžký příjmout fakt, že někdo má skvělej a zajímavej život, a nemusí nic moc řešit, zatímco vám váš život příjde zbytečnej asi jako nošení slunečních brýlí ve sklepě. Někdo prostě má a někdo ne. Někdo jezdí po světě a někdo sedí na prdeli doma. Někdo má krásnou holku někdo má akorát svou ruku. Někdo má velkej barák, někdo má garsonku v paneláku. Někdo umírá na obezitu protože celý dny žral jen hranolky, pil kolu a pak splachoval svoje tučný hovna pitnou vodou, někdo umírá na to že se otrávil zkaženou vodou, protože by jinak umřel žízní a hlady. Někdo brečí protože mu matka nekoupila i phone, někdo brečí, protože žádnou matku nemá. Někdo si ve dvanácti hraje na komplu Call of Duty, někdo ve dvanácti běhá po savanně a střílí jiný dvanáctiletý z jinýho kmene. A tak dál.

Ale včera jsem viděl zajímavej film a zaujala mě jeda myšlenka v něm. Každej dostaneme pastelky. Někdo jich dostane 32,někdo 16, někdo 6 a někdo třeba jen jednu. A náš život je tkaovej papír. A jde o to co s těma pastelkama nakreslíme. Jestli si celou dobu budete stěžovat že nemáte azurovou a proto nemůžete nakreslit krásný nebe, asi vám nedojde, že tam máte super zelenou na to abyste nakreslili super louku. A vedle vás může sedět někdo, kdo by dal kdoví co za to aby měl tu zelenou protože chudák má jen tužku. A nebo taky nic. A tak se snažím se snažit dívat spíš na to co mám a zbytečně nezávidět i když je to fakt těžký .).

Podzim.

Technicky vzato je ještě léto, ale zítra mi začíná škola, takže už to beru tak, že pomalu začíná podzim. Podzim mám rád, jediný co mě na něm sere je, že je po něm zima. Kdyby pak hned bylo jaro, bylo by to fajn. Zimu nesnášám.

Podzim je fajn, takový zadumaný, lehce melancholický údobí. Lístí žloutne a padá do ksichtu na procházkách parkem s cigaretou a knihou a přemítáním o smyslu života. Ještě není taková zima aby se nedalo být venku ale zároveň už není zabijácký vedro a slunko už taky moc nesvítí.

A tak nějak mi příjde, že se většinou stane hodně věcí. V tomhle období. Možná je to tím, že se všici vrací do škol a do svých prací z dovolených, tím že jsou všici zas nakoncentrovaní na jednom fleku a ne každej kdoví kde. Kolem Vánoc se to zas zpomalí a pak zas až na jaře se život nějak probere. Myslím že mám podzim rád tak nějak už odmala. Protože rád sním a podzim je nejlepší čas na snění. Takovej krásně melancholicky zasněnej ten podzim je.