Často bývám terčem takovýho toho neškodnýho posměchu, protože čas od času zavedu hovor na téma konspirace. Určitě jste o nich někdy slyšeli. Poslední dobou se s nima roztrhl pytel, od spiknutí na 9/11, přes zfalšování přistání na měsíci až po illumináty a reptiliány. Celkem mě tyhle věci zajímají, protože to nutí zamyslet se a taky to trochu podněcuje fantazii. Co ale vždycky zdůrazňuju a co lidi nějak nedokážou pochopit je to, že pro mě je to prostě předmět nějakýho zájmu, zkoumám to, dělám si na to názor, hodnotím z různých úhlů, ale neříkám že tomu věřím. To je hlavní rozdíl. Existuje hodně velká skupina lidí, která uvěří jakýmukoli konspiračnímu dokumentu co uvidí na youtube. A druhá zas nevěří ničemu z toho a naprosto odmítá cokoli co neviděli v Televizních novinách.
Je jasný, že médiím se dá věřit jen tak z 50%, a to jakýmkoli. Proto je dobrý si o různých problémech hledat info z co nejvíc zdrojů. Pokud teda hodláte mít o věcech přehled tak, abyste se o nich třeba mohli s někým bavit. Když vás to nezajímá tak na to kašlete a radši sledujte další řadu Walking dead. Co mi trochu vadí, je mnohdy fanatismus a náběh na schizofrenii některých konspiračních teoretiků a tupost jejich stoupenců. Občas se člověk musí smát, viz. ta teorie o reptiliánech, kteří nás manipulují z jiné dimenze za pomocí negativních emocí. Jako sci fi knížka by to byla pecka, ale ten chlápek tomu fakt věří...A pak tím háže špatný světlo na všechny tyhle "konspirační teorie" i když mnoho z nich je opodstatněných (viz ta o 9/11), už jen proto jak moc všechny vlády světa lžou. Proto je nejlepší způsob jak se vypořádat s jakoukoli konspirační teorií ztv. Occamova břitva. To je stará filozofická metoda, která ve zkratce předpokládá nejprozaičtější a nejpravděpodobnější tvrzení za to nejsprávnější (aspoň do chvíle než se objeví nová fakta). Spíš než mluvit o jednotlivých teoriích jsem chtěl nějak sdělit světu to, jak k nim přistupuju, takže nevěřte lidem, kteří tvrdí že jsem paranoidní konspirační pranoik... :D
Před nějakou dobou se mě kdosi zeptal na to, co poslouchám. A já mu odpověděl, že všechno. A on na to, že jsem ještě mladej, že z toho vyrostu. Hm. Když jsem byl mladej, byl jsem hodně ortodoxní, odmítal jsem cokoli v čem nehrály elektrický kytary a jednu dobu dokonce cokoli v čem byl větší počet akordů než tři. Naštěstí jsem z toho vyrostl. A tak mě tahle "diskuze" trochu nasrala.
Bylo to takové to pubertální období, kdy vám muzika pomáhá budovat si vlastní identitu. Ztotožňujete se s kapelama, který posloucháte a tak dál. Nějak jsem si prošel různýma fázema. A bylo to tak fajn, prozkoumal jsem různý zákoutí a směry, který v rádiu nebo televizi prostě neuvidíte. Ale jak už to tak v životě bývá, největší zásah pro mě byl věci, na který jsem narazil náhodou. Ty věci sem vypisovat nebudu, je to na mým starým blogu a nechci se k tomu až tak vracet. Každopádně jsem vždycky jel spíš tvrdší věci, postupně se mi vkus vyvíjel. A taky rozšiřoval. Protože jsem potkával a pořád potkávám mraky lidí, kteří mají různý hudební preference jsem se začal dostávat ke všem možným věcem, od skramzu přes trip hop až po blues. A tak jsem skončil někde tam kde jsem teď. Nemůžu říct že poslouchám všechno, protože třeba trance mi dodneška nic neříká, ale nedokážu říct jeden druh hudby, kterou poslouchám. Natož kapelu. Mám rád hlavně kvalitní hudbu, hudbu která mi něco dá. A zjistil jsem, že kapely/muzikanti, kteří se mi líbí mají v jádru něco společnýho, nějakou stejnou energii nebo co. A nezáleží na žánru, to je úplně podružný, protože v každým je kvalita i sračka. Stejně jako takový ty kecy o komerci. To, že někdo hraje líbivou hudbu neznamená že je komerční. Takoví Rage Against The Machine jsou stokrát komerčnější než někdo kdo dělá RnB a la Rihanna v Moldavsku. Tohle jsem pochopil už před časem a jsem za to rád, najednou si nepřipadám nijak svázanej.
Na youtube si často hledám různý remixy a mashupy, je zajímavý jak se s tím vším dá vyhrát...a taky důvod proč jsou zákony na ochranu autorských práv naprosto nedomyšlený...
Protože to, co jsem dělal v pubertě, to znamená že jsem se identifikoval skrz hudbu, mi nastavilo úplně zbytečný hranice. Na druhou stranu to byla fajn zkušenost a takovým tím pankáčstvím si prošlo hodně lidí. A já jsem za to vlastně rád a myslím, že jsem si z toho nechal ty lepší věci, který to neslo. Jako určitej individualismus, samostatný myšlení a taky ty kapely často měly posleství a texty nad kterýma jsem se zamýšlel a nutilo mě to dělat si vlastní úsudek. Samozřejmě že jsem měl i období kdy jsem jenom papouškoval co jsem slyšel v nějakým textu od Ska-P, ale pak jsem si uvědomil jaká je to blbost. A od té doby se vždycky čtyřikrát zamyslím než něco začnu vytrubovat do světa, protože ve 14ti vám to ještě lidi prominou, ve 20 možná a ve 30 už jste za šaška. Takže všecko si to berou sebou, ale cítil jsem že je potřeba se hnout dál, je to neustálej vývoj. Ale jak jsem řekl, jsem za něj rád. Protože teď pro mě není problém jít v úterý na hip hopovej, ve čtvrtek na indie a v sobotu na punkovej koncert. Muzika mě baví, miluju ji a myslím, že by lidi měla spojovat a ne rozdělovat.
