Bude to možná znít pateticky, ale každej z těch lidí mi něco dal, někam posnul a mám ho rád. A především - jsem za každýho z nich neskutečně vděčnej bohu, vesmíru, tau nebo kdo/co to tu všecko šéfuje. Mám kolem sebe tolik skvělých lidí, navzájem totálně rozdílných, ale tak to má být. Život má být pestrý.
A další věc je, že i přes všechny kokotské stránky mojí osobnosti mě ti lidi mají rádi. Takže se vůbec necítím sám. I když už ani nepamatuju kdy jsem naposledy s někým chodil, vlastně mě to díky tomu až tak nesere. Ne že by mě trochu netrápily některý věci, ale tak nějak se na ně dívám z jinýho úhlu a předpokládám, že se časem nějak vyřeší...
Začala fakin škola, takže si snad zas budu víc kreslit (přednášky). A třeba věci začnou dávat smysl a mý dny budou žně. Rýsuje se pár dobrých věcí na horizontu, který nechci zakřiknout. Takže asi tolik, doufám, že mi teď už nikdo nebude vyčítat, že sem píšu jen depresivní věci.
