Hodně věcí v tomhle článku, už jsem tu asi dřív psal. Kdo mě zná, ví, že se rád opakuju, že jednu historku opakuju každýmu čtyřikrát a tak vůbec. Ale všecko je cyklus, spirála, a tak jsou tu zase znova moje mudrlatský žvásty. Nemyslím, že by se dalo dojít k nějaké megapravdě a už vůbec si nemyslím, že bych k ní mohl dojít já. Takže je to vlastně jenom další článek o ničem.
Stejně ale máme tak nějak pořád pocit, že máme svůj život ve svých rukách. Každý svého štěstí strůjce, žejo. Mám trochu zmatek v tom, čemu chci věřit spíš. Jestli tomu, že pokud budu chtít, tak dokážu změnit cokoli ve svým životě, co mě sere. Že dokážu všecko co si vemu do hlavy. Že dokážu cokoli co chci.
Jenže z vlastní zkušenosti mám pocit, že ne že by to nefungovalo. Ale že často tyhle moje přání a touhy se míjí účinkem, nebo jakoby se splnily někomu v mým okolí, jakoby mi je ukradl. Což není zrovna moc příjemnej pocit. Oproti tomu věci, na který jsem zpětně hrdej, zážitky, na který s úsměvem vzpomínám, byly většinou dílem "randomu", resp. nějaký neočekávaný, náhlý příležitosti. Zkrátka tak nějak přišly ke mně samy a stačilo mi takříkajíc "jen hnout prstem". Nerad sem píšu konkrétní události a jména, možná to někdy doplním, ale pokud to někdo vůbec čte, tak by mu to stejně nic neřeklo. Chci tím říct, že čím větší lehkost bytí jsem pociťoval a čím jsem byl odevzdanější tomu co příjde, tím mi bylo líp. V jedné tenké taoistické knížce jsem si oblíbil citát: "řeka taky nevyvijí žádné úsilí, ale přece vždy doteče do moře". Nebo tak nějak.
Na tohle jsem si vzpomněl, když jsem se včera zase po sté díval na svůj oblíbenej film, Wristcutters. Celkově je ten příběh hodně zajímavej, hrajou tam fajn herci a určitě stojí za zhlídnutí. Zbytek děje nebudu prozrazovat, jenom chci zmínit jeden moment. V tom světě, kde se ten film odehrává, lidi dělají malý zázraky. Třeba změní barvu ryby nebo levitují a tak různě. Pointa ovšem je, že oni tyhle zázraky dělají naprosto nezáměrně. V momentu kdy se o ně snaží se nic nestane.
Je to inspirující myšlenka. Protože v momentu, kdy jdu na zkoušku s tím, že to už nějak dopadne, na rande s tím, že takových holek po světě běhají tisíce, na party s tím, že pojedu o půlnoci domů, vždycky to dopadne fajn, pokud ne legendárně. V momentu, kdy začnu očekávat konkrétní výsledek, kdy mi na tom začne záležet, jde všecko do prdele. Je to trochu skličující v tom, že pak mám pocit, že svůj život fakt nemám ve svých rukou. K tomu, aby to byl pocit osvobozující, jsem se asi ještě nedopracoval.
Další věc, která mi proběhla hlavou už dřív bylo to, že bych chtěl být filmovou nebo literární postavou. Protože ty mají jasně danou roli ve světě ve kterým se pohybují. Mají svoje místo, a to co chcou nebo po čem touží je víceméně jedno, protože oni jsou tu pouze pro ten celek. A nejsou to jenom vyvolení hrdinové. Právě naopak. Jsou to ti obyčejní malí šmejdi, kteří si žijou svůj malej život. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Big Lebowski. Asi každej by to chtěl mít tak na háku jako Dude, mít svoje místo, svůj tepich. Ale nemá to na háku, protože být takovej flegmatik chce pořádný koule. Jednou mi kamoška řekla, že si při čtení Bukowskiho knížek představuje jako vypravěče mě. Pamatuju si, že mi to udělalo celkem radost a pocit klidu. Pochopitelně je blbost se stylizovat do někoho jinýho, ale to nikdy nebyl můj záměr.
Často si připadám méněcenný a cítím potřebu si pořád něco dokazovat. Proto mě hrozně uklidňuje představa, že jsem jak postava z nějakýho filmu. Vedlejší postava, která má v tom filmu svoje přesně daný místo a která je potřebná prostě jenom proto, že je jaká je. Prostě jenom proto, že za celej film prohodí sice jen dvě hlášky, ale jsou to ty hlášky, který lidi opakují když se nudí ve frontě v Bille. Postava, která se v tom filmu nesere kam nemá, která se nesnaží být hlavní rolí. Kdo napsal scénář a kdo to režíruje je asi v tenhle moment jedno. To by bylo na celej další článek a kdo to má pořád číst, žejo :D.
