Dneska mám narozeniny. Nemám rád narozeniny. Už začínám být starší než by se mi líbilo. A bude to jenom hroší. Protože prozatím postrádám jakoukoli životní perspektivu, mám schízu z toho, že až ji najdu tak už bude pozdě. Říká se, že nikdy není pozdě. Já si to nemyslím. Občas vám prostě ujede vlak a některý věci jsou nenávratně v prdeli. Tak to prostě je.
Je to pořád stejný. Spirála. Pořád dokola. Jsem z toho unavenej. Když po nějakou dobu nevidíte žádnou změnu. Rozhodně ne změnu k lepšímu. Ve svým životě. A není to proto, že byste se nesnažili. Prostě jste se zacyklili a nevíte jak z toho ven. Nejradši byste se prostě zbalili a někam vypadli. Někam kde nikoho neznáte a nkido nezná vás. Vyčistit si hlavu. Odpoutat se od těch sraček ve kterým jste tady až po uši. Získat nadhled, duchovní klid, vnitřní mír a myšlenkovou čistotu. Urovnat si hodnoty. Najít pravej smysl věcí. A ne se pořád motat v kruhu a kousat se při tom do vlastního zadku, myslet pořád na to samý, na to co jste posrali a když se pak dostanete do stejný situace, uděláte tu samou chybu zase. Když si připadáte jak Sysifos a máte chuť zahodit všechny svoje sny a naděje. A vládne nad váma strach. Strach z toho, že celej svůj život proserete právě tím, co děláte právě teď. A já chci pryč a chci změnu a chci ji hned. Prosím.
No dobře, asi trochu kecám. Je to fajn mít někoho rád. Nikdy jsem neměl žádnej delší, vážnější vztah. Ale když to tak pozoruju, někdy snad ani moc není o co stát. Leda tak ten sex možná :D. Příjde mi, že hodně lidí zduchní v poměrně nízkým věku. V 18ti se chovaj jako usedlí fotři. A celkově jsou takoví zanudění, nemaj čas na kámoše a tak různě. Prostě s nima už není taková sranda. Ale oni si to neuvědomují. A vy jako jejich kamarádi vlastně taky moc ne, leda až v momentě kdy už není cesty zpět. Hm, možná to píšu hodně z pozice "vlka samotáře" a asi bych mluvil jinak mít dva roky buchtu. Ale tak už to prostě je, nejde být objektivní, i když je potřeba se o to snažit tak toho nikdy nikdo úplně nedosáhne....
Naštěstí nic není definitivní a tak se čas od času někdo rozejde. Pak nastávájí první týdny pohody chlastání s kámošema a očekávání toho co bude. Po vou týdnech dotyčnýmu dojde že nic nebude, všecko bude stejný, sedí sám s vystydlým kafem, čumí z okna a pořád musí myslet na bejvalku. Bavil jsem se o tom se spoustou lidí a existuje několik zásadních problémů po rozchodu (vlastně teď mluvím jen z části z vlastních zkušeností, ale občas poslouchám i ostatní lidi, tkaže skládám mozaiku....). První a nejtěžší je asi problém fixace. Ostatní do vás pořád budou frčet tu sračku se "spoustou ryb v moři", ale to je ošemetný a funguje to jen pokud dotyčná nebyla vaše milovaná polovička ale jen "mladá". Pak vám rozchod maximálně trochu srazil ego. Ale jinak je to celkem blbý, vždycky si vzpomenu na tu pasáž z Malýho Prince o lišce. Tam je to přesně popsaný. Další problém je syndrom "přesedlání z porshe na trabant". Prostě vaše drahá byla tak super (porshe), že všechny ostatní pak prostě....jsou o level níž (trabant) a tak.... a tak radši chodíte pěšky :D Třetí problém je prázdnota, ale to se naštěstí dá řešit nejlíp. Když s někým chodíte tak mu prostě věnujete hodně času a energie a když tu najednou není, je to pro člověka najednou hrozně frustrující. Takže je dobrý hnedka začít něco dělat, nemusíte si hned hledat někoho jinýho, stačí se prostě pustit do čehokoli co vás nějak využije ten rázem uvolněnej čas a energii a nakonec je to možná i produktivnější :D
No ale zpět ke mně. Jsem sám a už jsem si na to zvykl. Až tak, že možná mám problém s někým navázat vztah. A nebo jsem jen moc náročnej (vzpomeňte na trabant :D). A ani nějak nehledám aktivně, myslím že touhle dobou je potřeba si v sobě urovnat všechny věci a nějak se najít, aby ta slečna pak před sebou měla jakž takž funkční osobnost a ne hroudu afektů, mindráků a nekonzostentních názorů na všechno od jaderné energetiky po tureckou literaturu :D
Když nic, mám tu svoji platonickou lásku, Gabi Cilmi. Je hezká, je to bruneta,umí hezky zpívat, a třeba je i chytrá a milá....kdo ví... :D
Určitě znáte ten pocit když se dostanete do takovýho toho polospánku buď když usínáte nebo když se probouzíte. A v hlavě vám jedou všecky ty šílený představy. Mám to moc rád. Kdo by neměl. Samozřejmě, že jsou i takový ty nepříjemný, stresující sny. Ale těch není zas tak moc. Většinou. Sny jsou super. Já rád sním a to i ve dne. Je to něco naprosto úžasnýho, že náš mozek dokáže vytvořit kompletně vlastní svět. Svět, ve kterým se děje prakticky cokoli, ale rozhodně v něm nikd ynení nuda. A všechno se tam nějak magicky přetavuje a pořád mění. A je to fajn. Navíc v podstatě vy ani nejste hmotní, nevzpomínám si že bych měl ve snu hlad nebo mi byla zima. A pokdu se nějaká potřeba dostaví, jako třeba potřeba močit, je to moc špatný :D Ale jinak je to v pohodě. Myslím, že jestli je něco po smrti, je to neustálej sen. Kouzelný místo. Ne jak naše realita.
Pokaždý když se vzbudím a zdál se mi sen, kterej považuju za důležitej, zapíšu si ho do mobilu a pak si ho vyložím ve snáři. Většinou z toho vyleze něco zajímavýho. Dal bych sem nějakej případ, ale nechce se mi, tohle mi příjde až moc osobní a nechci nikomu otvírat svou hlavu :D
A sny jsou ovšem taky námětem spousty filmů (kromě tak omílanýho Inception třeba super japonský anime Paprika) a byl na nich založenej celej uměleckej směr - surrealismus. Celkem mě to fascinuje, protože sny jsou světem, který rozhodně není moc probádaný a možná je to i dobře. Protože je potřeba mít v protikladu k tomuhle studenýmu racionálnímu světu nějakej iracionální, kouzelnej svět kam se schovat. Ne?
Ne že ybch byl nějakej fanda reggae. Rád si to poslechnu, ale není to zrovna muzika mýho srdce. Popravdě, když jsme byli na Mighty Sounds, postavili jsme si stany hned naproti tý reggae stagi a po dvou dnech všech těch synkop a napdodobování černošekých chrapláků nějakejma dredařema z Německa jsem tu muziku začal proklínat. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že si to čas od času neposlechnu. Je to trochu oddych, navíc mám fakt rád černou muziku. Je v ní něco, zvláštní feeling nebo co. Koneckonců celá dnešní populární muzika vděčí za vznik černejm muzikantům (doufám, že nikoho neuráží to slovo černý, nemám rád politickou korektnost, já jsem bílej ty seš černej a co? Budem dělat že jsme oba fialoví?). No, tak si čas od času pustím třeba Patrice, hodí mě to do pohody a navíc má celkem dobrý texty. Mám rád muziku s dobrýma textama...je to něco jako básničky, jenže mi hrozně vadí to, jak všichni ty básně recitují tak hrozně pateticky, tak si radši poslechnu nějakou fajn písničku. Třeba tuhle:
A tady je ten text:
Now we're walking down an alley
No I'm talking spiritually
We got one eye on the future
And the other on our money
And all our feeling goes dead
When we switch on that channel
So over fed with the terrible flannel
Try to switch off my head
Use my soul instead
So I'll get ahead of these things
I said
Chorus
There's a soul
Soul
A soulstorm everywhere
It's a everywhere
Everywhere
A soulstorm everywhere
I was taught that talk is cheap
And I have learned that love is deep
God gave me my soul to keep
So I talk love a whole big heap
And I will not point a finger
For it is timeless and will linger
I keep my own words down so I won't drown
Repeat one more time and don't hinder
There's a soul
Soul
A soulstorm everywhere
It's a everywhere
Everywhere
A soulstorm everywhere
(2x)
Some people might be wondering
Is his head in the clouds and no ground under him
What the so and so's he on about
So I'll just break it down down (no doubt)
I got up out of bed one misty morning
Found myself sitting there and brainstorming
About how to be true without being corny
Do some soulsstorming
Must be the benefit of the global warming
I realised that there ain't no harm in
Planting soul and a little farming
Do some soul farming
There's a soul
Soul
A soulstorm everywhere
It's a everywhere
Everywhere
A soulstorm everywhere
Prej že se člověk má radovat z maličkostí. Osobně to moc nezvládám. Mám to nastavyný přesně naopak než většina lidí. Většina lidí totiž potřebuje důvod, aby se cítila mrzutě. Já se cítím mrzutě pokud nemám důvod k tomu mít radost :D.
Ale stejně jě dobrý si vychutnávat takový ty malý radosti. Jako je ranní kafíčko. A nebo si jen tak sednout do parku, koupit si olivy a čumět do stromů. A nebo někoho rozesmát. Není nad to když vidíte někoho fakt nasranýho třeba ve škole nebo někde a vy mu zvednete náladu. Třeba jenom na chvilku, ale přece. A pak máte i vy lepší náladu. A nebo si vzít oblíbenou knížku a zalistovat si v ní a hledat a podtrhávat ty věci co vás dostaly do kolen když jste ji četli poprvně. Nebo vytáhnout skate a zas po roce se pokusit udělat alepsoň ollie. Vyhrabat cédečka s muzikou co jste neslyšeli tři roky. Pustit si scény z vašich oblíbenejch filmů na youtube. Malý radosti zkrátka. Prej jsou potřeba. Asi jo.
Když jsem si probíral šatník. Když jsem se procházel po našem hoodu. Když jsem si projížděl winamp. Když jsem projížděl fotky. Když jsem se bavil se starejma známejma. Když jsem v noci snil. Když jsem ve dne snil. Když jsem jel šalinou přes město. Když jsem šel kolem základky. Hodně se toho změnilo. Rozhodně víc ve mě než kolem mě. "It is all in your head David...all in your head...." - ha hádejte kdo mi to asi řekl.
Nostalgie na mě padá vždycky v tu nejvíc nevhodnou dobu. Uvědomil jsem si pomíjivost věcí. A to není nějak dlouhá doba...mluvíme tu v řádech pár let, maximálně tak pěti. Představte si ty změny v řádech milionů let....Pak je to tu úplně jinej svět...
To co mi přišlo důležitý tenkrát třeba už není až tak důležitý pro mě dnes. Trika kapel, který jsem si koupil v době kdy jsem je zbožňoval už na sebe vezmu jen jednou za čas, stejně často jako je poslouchám. Kamarády se kterýma jsem svýho času takřka žil, dneska potkám nejvíc jednou za tři měsíce a nakonec stejně zjistím, že si s nima nemám moc co říct. Názory na celej svět se pořád mění. Jasně že je potřeba nějakej vývoj, ale to neznamená že by mi to bylo líto. Jen celkem postrádám ty věci co už nejsou. A tu atmosféru toho, že vlastně o nic nejde. Každej nějak jde svojí cestou, někdo rychleji a někdo pomaleji. Jedno je jistý. Věci už nebudou nikdy takový jako dřív. A je potřeba se podle toho zařídit. V něčem je to ale trochu skličující. Že to na čem vám teď záleží, vám bude za pár let připadat bezcený a naopak. Pak všechno vypadá tak relativně a....marně. Na druhou stranu....díky tomu není nic definitivní. Vždycky se všechno může změnit. Všechno být jinak. Nikdy není nic uzavřený. A pokud má člověk na co vzpomínat, asi ten jeho život stál alespoň za něco. Jak se říká, vzpomínky jsou to jediný co nám nemůžou vzít. Ale je potřeba jít dál...pořád. Ne že bych z toho byl vždycky nadšený, ale nejde zůstat pořád stát v životě na místě. Klidně si zajít...ale nezůstat stát...což mám někdy takovej pocit z toho všho. Nebo spíš motání se v kruhu. Každopdáně život je neustálá změna a nic není definitivní, všechno se pořád mění. A v tom je podstata života od nejmenší buňky až po člověka. Je to tak, život je změna.
Svůj první blog jsem si založil když mi bylo 13. Tenkrát to byla celkem móda. Nebyl facebook a myspace se v našich končinách nikdy moc neujalo. A tak většina děcek co po odpolednech neměla pořádně co dělat a chtěla o sobě dát vědět, založila blog. Byla to zlatá éra "emo" děcek, youtube bez reklam, browserovejch her a ICQ. Alespoň teda pro mě. A bloger k blogerovi sedá, spřátelil jsem blogy s dalšíma lidma a myslím, že nakonec to pro mě bylo i dost přínosný. Časy se měnily, já jsem rostl. Vyvíjel. Moje názory a to o čem jsem psal taky. Takže je to i trochu kronika doby. Změnilo se hodně věcí, ale některý zase vůbec. Život. Teď, po nějakých 6ti letech jsem se rozhodl, že začnu znova, ale jinak. Všechno se pořád mění. Lidi, věci, svět a vesmír. A někdy je potřeba udělat velkej krok dál. Na starej blog už nic psát nebudu, ale rád bych na něj nějak navázal, a tak sem hodím link, ať se pobavíte. Ani se moc nestydím, vždyť jsem to byl já :D. Uvidíme kam se odebere tenhle blogísek. Asi to bude to samý jako dřív, jen jsem o něco málo starší. Ha.
