Muzika není zábava.

Takže. Zase se chystám poplivat všecko kolem sebe, ale musíme nějak začít :D. Nemám rád to oblíbený "v dnešní době..." protože tohle se říká v každý době a skoro nikdy to není pravda. Takže ne v dnešní době, ale tak nějak od vzniku toho, co nazýváme "populární hudba", jsou tu kvanta umlěců, kteří se snaží nějakým způsobem "prodat" a to ať už obrazně nebo doslova. MTV v menší a internet v gigantické formě tomuhle dodal nevídaný rozměry.

Takže to vede k tomu, že jsme fakticky přehlcení hudbou. Když si dáte trochu práce, v nějaký skulince rapidsharu nebo na nějakým ulítlým ruským blogu vždycky najdete japonský shoegaze nebo tureckej black metal. Stačí pár kliknutí a za několik minut to máte hezky na svým disku. Pak si pokaždý vzpomenu na svýho tatu, když mi vyprávěl jak od svýho kámoše přetáčel na magneťáku asi ze stopadesáté kopie třetí desku Led Zeppelin. A pak si ještě sám překresloval obal. Může to znít jako otrava, ale myslím že to má svoje kouzlo a k tý nahrávce pak musel mít daleko větší vztah. Rozhodně větší než když je to jedna ze 728mi složek na Dčku. Příběhy o deskách dovážených za těžký háky z Německa ani nemluvě. Sám to znám v malým. Když mi bylo asi 12, koupil jsem si svoje dvě prvni origo CD. A tyhle dvě albma mě myslím dost zásadně ovlivnily v dalším pohledu na muziku, v jejím hodnocení a celkově v přístupu k ní.

První bylo celkem obligátní Nevermind od Nirvany. Nirvanou si prošel asi každej a kdo ne, ten lže. Jsou to takoví Zeppelini naší generace. Klasika, nemyslím že to potřebuje další komentáře. Druhou bylo Toxicity od System of a Down. Tohle byla celkem mrda. Tenkrát mi to ještě přišlo celkem tvrdý, ale taky neotřelý a nápaditý. A hlavně tady moc nenajdete žádný klasický klišé, který mě vždycky odrazovaly (a u tvrdejch kapel dvojnásob). Ani textový, ani hudební a dokonce ani artworky nebyly samý lebky a hnáty. Bylo to hrozně osobitý a to se mi líbilo. A do toho skvělá muzika co má koule ale i dobrý melodický nápady a prvky třeba i z etnické muziky. Neříkám, že SOAD jsou jediní takoví, takových kapel jsou určitě mraky, ale tihle byli moji "první" :D.

 

Tak a teď. Jeden člověk mi řekl, že jsou dva typy muzikantů a taky celkově přístupů k hudbě. Jeden je umělecký a druhý je sportovní (technický). Když se potkají, je to paráda. Ale většinou se tak nestane. Já mám rozhodně ten první, proto taky poslouchám muziku, kterou poslouchám a progresivní death metal mi nic neříká. Potřebuju z muziky cítit emoce, potřebuju aby mě to takříkajíc "chytlo za srdíčko". Potřebuju si zařvat refrén, kterej cítím jako kdybych ho napsal sám. Potřebuju si zapařit v kotli, potřebuju cítit tu energii a příjmat tu myšlenku a poselství co do ní ti muzikanti dali. Tohle je pro mě kvalitní hudba. Jo je to subjektivní, ale co není. Chci slyšet umělce, ne řemeslníky. Chci slyšet upřímný emoce, myšlenky, pocity, postoje, prožitky, názory (o politice v hudbě asi zas někdy jindy). Důležitý je to upřímný. Je jedno jestli je to mainstream nebo underground, jestli jsou to kytary nebo elektro / i když to o čem teď mluvím se týká spíš kytarovejch věcí, elektro je trochu z jinýho soudku/. Nemám rád pózy a klišé. To je problém hodně u žánrovejch věcí. Je jedno jestli je to punk, indie, rap, reggae nebo metal /a jejich podžánry ovšem/. Nejstrašnější klišé je rapovat o rapu nebo zpívat o rock n rollu. Jo dejme tomu jeden dva fláky se ještě dají, ale nedávno jsme byli na kapele, která v každým refrénu měla "rock n roll rock n roll". Chápu, že každej není zrovna Rimbaud, ale co je moc to je příliš. Je jasný že refrén by neměl být nijak složitej aby se dal hezky pozpěvovat, ale právě na té jedoduchosti si spousta kapel vyláme zuby.

Začínám se do toho zamotávat, mám v hlavě moc myšlenek. Teď jsem chtěl přejít k tomu jak to je u nežánrovejch, nebo spíš středoproudejch věcí, když mě napadlo, že vlastně nic moc jako středí proud  není. Nebo je, ale není tak snadno ohraničitelnej. Třeba Nine Inch Nails jsou poměrně velká kapela, jsou známí, hrají na velkých akcích, ale pořád si drží nezávislost na hudebním průmyslu. Pravda, jejich produkce není zrovna to co se běžně myslí pod pojmem "střední proud". Ale masově oblíbených interpretů typu výše zmíněné Nirvany v dnešní době moc nepůsobí. Nebo se možná pohybuju mezi nereprezentativním vzorkem populace, ale spíš mi příjde, že si každej jede prostě to co se mu líbí a tomu co se na něj valí z médií nevěnuje až takovou pozornost. No dobře, jsem to hlavně asi já sám kdo je takovej :D. Nemám televizi a rádio polouchám fakt jen příležitostně, takže vůbec nemám tucha "co teď frčí :D". Na netu si hledám věci co mě zajímají, takže po tom co si poslechnu album od "I Would Set Myself on Fire for You" si tam hodím třeba M.I.A nebo Kid Cudiho. Pointa je v tom, že seru na tu mediální masáž a nebýt 9GAGu, nikdy bych nevěděl kdo je to Justin Bieber. To, že někdo dělá líbivou popovou hudbu není rozhodně nic špatnýho, pokud to dělá upřímně a pořádně. Ale nehodlám se nechat krmit plytkýma sračkama který mi nastavují v televizi a většině rádií. Pop je fajn,pokud to není jen průmysl za účelem co největšího zisku,a pokud pro mně splňuje moje kritéria kvality. Který jsou subjektivní, samzřejmě, ale jaký jiný by asi měly být? A taky je v tom kapka toho alternativně-hipsterskýho elitářství, že poslouchám kapely co nikdo nezná a pak se cítím jako znalec. Ale to klidně rád přiznám :D. Moje last.fm říká : I'm into hardcore, punk, screamo, rock,  and electronic. Jo to je fakt, ale nejsem nijak ortodoxní nebo zapřísáhlej (jak o mně kdosi prohlásil) fanatik. Jsem poměrně otevřenej novým věcem. Nechápu proč by člověk měl poslouchat jen jeden druh hluku. Nehledě na to, že se hudební prefernce časem mění a nic není napořád.

 

A vy si možná říkate, proč když jsem tak chytrej a vím všechno nejlíp, nemám taky kapelu? Ano, je to tak, že jsem líný. A taky jsem (snad dočasně) ztratil takovej ten zápal pro věc. A hlavně, příjde mi, že je dneska trochu překapelováno. Kvantita není přímo úměrná kvalitě. Jen se v té záplavě kapel hůř hledají kvalitní věci. Mrkněte se na bandzone.cz. Kolik kapel je jen v tuzemsku. Do toho k nám čím dál častějí jezdí zahraniční kapely. V Brně to ještě takovej hukot není, ale třeba v Praze je pro mě zajímavej koncert skoro každej týden. A občas je těžký se prohrabat přes ty kvanta kapel k něčemu zajímavýmu. Jistota jsou kámoši/kámošky, kteří naštěstí z velké části sdílejí moji vášeň a dokonce někdy mají i podobný hudební preference jako já. Takže si pak vzájemně doporučujem kapely. Je super, že někdo má rád indie, někdo rap a někdo zase screamo, takže se nedostávám do nějakýho "grindovýho ghetta" :D.

 

No jestli se někdo pročetl až sem, tak vězte, že se mi tenhle článek dvakrát skoro celej smazal a já jak to přepisoval, tak mě napadly mraky dalších věcí. Takže to pak takhle nabobtnalo :D. Takže kdybych to měl shrnout: Muzika není zábava, je to vášeň. A taky je to umění, a ne kulisa do supermarketu.

These knives are softer than broken dreams.

Mindráky. Je to věc, kterou si sebou nesete kamkoliv. Kdybyste odjeli do Japonska, vezete si je s sebou. Před sebou se neschováte ani nikam neutečete. Musítě to prostě nějak zvládnout. Asi každej má toho pověstnýho "kostlivce ve skříni".

Potíž je v tom, že u každýho je to něco jinak drastickýho a taky záleží na osobnosti toho člověka. Když někdo vyrostl v rodině alkoholiků a otec ho celý dětství mlátil je to něco jinýho, než když když někdo ve dvanácti nedostal pod stromeček od rodičů iphone. Ale nakonec to ten člověk s totálně zkurveným dětstvím může snášet líp, než ten "chudák" bez iphonu. Prostě má třeba silnější osobnost a jak pravil Nietzsche "co tě nezabije, to tě posílí", takže pak líp snáší rány osudu a je zvyklej bojovat. Nebo ho to naopak zlomí a stane se z něj ještě větší čurák než ti, co mu ublížili. Je to vždycky hodně nevyzpytatelný a tenhle příklad byla taková celkem nadsázka, ale kdybych nepoužíval nadsázku, pochybuju, že by to vůbec bylo tak zajímavý aby to někdo vůbec četl :D. Prostě tu hranici má každej nastavenou jinak, psal jsem o tom v předminulým článku. Každej má práh jak psychické, tak fyzické bolesti posunutej jinde. Hodně záleží na tom, čím si člověk prošel a jak má srovnaný hodnoty.



Určitě ale není správný si to pak vybíjet na ostatních. Vždycky si vzpomenu na Hitlera. Myslíte, že kdyby ho vzali na tu výtvarnou akademii ve Vídni, že by z něj pak byl strůjce takových hrůz a asi nejodpornější diktátor v dějinách? Tohle odstartovalo řetězec akcí, který skončily v Osvětimi, zpustošené Evropě a milionech hrobů. Jasně že to byl magor a nejde to svádět jenom na jednu konkrétní událost v jeho životě. Myslím ale, že měla dost podstatnej vliv na jeho pozdější působení. Že si to pak nesl celej život jako jakousi křivdu a nedokázal se s tím srovnat. Skutečně šťastnej člověk nikdy nebude šířit nenávist a zlo. Toho si byli vědomi všichni vládcové v dějinách a tak nechávali lidi hladovět a trpět aby je pak mohli nahnat do těch svých válek.

No ten dům je trochu nakřivo, ale jinak dobrý Dolfi :D

Proč o tom mluvím je, že já osobně mám s tímhle trochu problém. Připadám si často méněcennej a zbytečnej. Z různých důvodů. Nikdy mi nešel sport, nikdy jsem nic nevyhrál, nikdy neměl výraznější úspěch. Vždycky jsem byl malej a hubenej. Nic na co bych mohl být hrdej. Na druhou stranu nejsem moc soutěživej ani pracovitej, zato dost soudnej a inteligentní abych si uvědomoval jak na tom jsem. Ale určitá ctižádost tu je, takže pak jedinej koho můžu obviňovat, jsem já sám. Občas se snažím přesvědčit sám sebe, že je mi to jedno, ale to je tkaový lhaní si do kapsy. Je fakt, že čím míň toho člověk potřebuje, tím je bohatší. Ale nějaký to uznání není úplně od věci ne? Ten pocit, že se vám něco povedlo a že jste aspoň tak dobří, jak všichni ti lidi co máte na facebooku s jejich super statusama a fotoalbama dokumentujícíma jejich skvělej, šťastnej úspěšnej život. Je fakt, že ti lidi asi tak šťastní nejsou, jen se tak prezentují aby aspoň ostatní záviděli když už nic. Potíž je, že moc nevím co přesně chci. Ale asi jen najít smysl toho proč tu jsem, nějak vyplnit ten čas co mi tu byl svěřen něčím aspoň trochu smysluplnějším než sledováním Game of Thrones a zevlení po různejch putykách/kavárnách/parcích. Dneska jsem zjistil, že jsem se asi ani nedostal na školu na kterou jsem chtěl tak nějak nejvíc, takže mi zbyde jen zabitý mládí na pajdáku nebo fildě :/. Nebo taky hledání zaměstnání... No co, je to život.

Nechápu lidi, kteří říkají "nauč se prohrávat". Není nic lehčího než se naučit prohrávat. Fakt. Myslím, že bych si na to mohl otevřít kurzy. Je možná daleko lehčí unést prohru než výhru. Když prohrajete, příjde za váma vaše máma a nebo kámoš a řekne "nevadí, snažil ses, příště to vyjde" a ostatní to nějak moc nezajímá. Když vyhrajete, všici vám jen závidí, nebo se snaží na vaší výhře nějak přiživit.

Každopdáně jsem se s tím nějak naučil žít a snažím se z toho tak nějak těžit to dobrý. Je mi jasný, že nejsem žádnej zázrak, nic vyjímečnýho. Myslím, že namyšlenost nepatří do výčtu mých vlastností. Obyčejnej člověk co žije svůj malej život v prdeli Evropy. Mám svoje sny, který jsou ale asi tak reálný jako umpalumpové. A když náhodou působím jako někdo kdo se cítí, když se chovám jako dement, je to jen můj "tigersuit", jak o tom zpívají Raein. A já to vím nejlíp.

 "These knives are softer than broken dreams
Blood and tears are on the floor
I can't remember a time when I was good at something
I wear this tigersuit 'cause I'm a fuckin' lamb
Blood and tears are on the floor
I start to lick 'em
They're my daily bread."

 Ale nakonec si vždycky vzpomenu na Jima Morrisona. Ten celej život chtěl být slavnej básník. Ale skončil jako rocková hvězda, což ho asi ani ve snu nenapadlo. To samý Johnny Depp, Michelangelo a spousta uznávanejch a slavnejch lidí. Je to trochu inspirativní, nakonec se vám i může vyplatit to, že se minete oborem. Občas je asi fajn být otevřenej novým věcem, pořád to zkoušet a dělat to co považujem za správný a co nám říká "srdíčko" (někdy se prostě klišé nevyhnu no... :D). A ne si pořád hledat důvody proč něco nejde, obviňovat z toho ostatní a utápět se v sebelítosti. Ale začít něco dělat.

Dance Tonight! Revolution Tommorow!

A tak jsem se rozhodl napsat pár řádků o kapele, kterou mám moc rád. Je to jedna z těch kapel, který si člověk zamiluje zčásti i proto, že ji neposlouchá nikdo jinej koho zná. Není to zrovna líbivá muzika a proto má svoje kouzlo. Nepřetvařuje se. Starý dobrý emo/screamo. Žádní pozeři jako BMTH, u kterých si člověk není jistej jestli to celý náhodou nedělaj jen jako reklamu na L´Oreal nebo Head and Shoulders.

Řeč je o kapele Orchid. Klasika žánru, hráli asi jen čtyři roky, ale vydali asi 3 alba plus určitě nějaký dema nebo splitka, u těhhle kapel to bývá těžko dohledatelný. Je to celkem nášup, jestli jste ještě pořád nevyrostli z představy, že emo = My Chemical Romance, doporučuju aspoň vatu do uší. Orchid to je smršť nabitá vším možným, jen ne nudou. Celej tenhle žánr by se dal popsat jako takovej hc/punk pro intoše. A Orchid to naprosto splňují. Krom klasickejch vylívaček srdíček jsou tu odkazy na Frankfurtskou školu, Nietzscheho a tak různě. Myslím, že je to dobrej poser pro všecky indie děcka, pro který je hudba "ve které se křičí" něco pro naprostý tupany. Že to tak není všichni ví, ale předsudky jsou předsudky :D.

 "I make the sounds you can't understand-
this is my critique!
this is my subversion!
this is my revolution!"

Tahle kapela taky zásadním způsobem ovlivnila mrtě dalších kapel, hlavně teda  rámci scény. U většiny podobnejch záležitostí totiž kapely zní hrozně podobně, někdy prakticky stejně. Stejný postupy, stejnej zvuk nebo jiný zažitý klišé. Orchid takoví nejsou. Nenajdete kapelu jako jsou oni. Emo děcka co hrajou skoro grind?!

Jak jsem už řekl, není to nijak profláklá muzika, je to ryzí underground jak to má být. Žádný klipy, žádný hrnky s logem ( jak je to dneska v módě u každý druhý deathcoreový kapely :D). Jde tu v prvé řadě o muziku a texty. O energii a poselství. Ne o image a pózu. Chtělo by to víc takovejch kapel.  Dokonce mají vál "No, we dont have any T-shirts" :D. Sympaťáci. Škoda, že se už rozpadli.

První album, který jsem od nich slyšel, bylo Dance Tonight! Revolution Tommorow! (z roku 2000). Zajímavost je, že když jsem četl jednu knížku od Shopenhauera, na obalu byl stejnej obrázek jako na obalu týhle desky. Nějak jsem nezjistil co ten obrázek přesně znemaná, ale hrozně by mě to zajímalo. Další alba, jako eponymní album, nazývaný "Gatefold" nebo Totality jsou taky super. Orchid mají dost krátký vály, taky to není žádnej prog-rock ale skramz. Ale o to větší je to jízda. No dost keců, prostě je to......geniální kapela. Taková ta co se objeví, všecko změní a pak zase zmizí. Srdcovka.

"We were never happier......we were never happy...."

PS: Na last.fm pravidelně válčí fandové emo Orchid s fandama nějaký doom kapely co se tak taky jmenuje. Je to sranda :D.

World is full of hate.

Svět je plnej nenávisti, zla a utrpení. O tom asi nikdo nepochybuje. Lidi se okrádají a vraždí. Podvádějí se a ubližují si. Myslíte, že to někdo dělá proto, že by mu to dělalo nějak zvlášť dobře? Takovejch zvrhlíků a úchylů je maximálně tak jedno procento. Zbytek jsou normální lidi jako vy a já. Každej je schopnej jednat jako to největší prase, když se dostane do určitý situace. Pak je schopnej klidně pobodat svýho bratra.
Dneska jsem si vzpomněl jak jsme byli na škole v přírodě, už to bude tak deset let minimálně. Byli jsme na pokoji čtyři. Jeden z nás byl Vojtíšek. Byl to divnej kluk. Zrzek, měl hrozně žlutý zuby, skoro nemluvil a když, tak to znělo jako by mu ty slova tahal z nohy a tak různě. Nebyl moc společenskej, žil si ve svým světě, zajímaly ho mraky a znal všecky jejich typy. A tancoval těžko popsatelným stylem... natáh nohy a skákal na nich a při tom jakoby chodil. Podivín. Nikomu nic neudělal, byl jenom jinej. Taky nebyl ze zrovna zámožné rodiny abych tak řekl. A my mu udělali peklo. Smáli jsme se mu za pičoviny, schízovali jsme ho že je marťan a on tomu pak uvěřil, nutili jsme ho po sobě uklízet a pořád jsme mu nadávali. A on byl z toho hodně nešťasnej, celou dobu tam brečel. Nevím proč se mi ta vzpomínka vrátila, ale dneska nechápu proč jsme to dělali. Neměli jsme k tomu nejmenší důvod. Myslím e ani tenkrát jsme nevěděli proč to děláme. Neměli jsme sami žádnej problém, nevybíjeli jsme si mindráky. Nic takovýho. Nechápu kde se v nás vzalo tolik zášti k člověku, co nám nic NIC neudělal. To, že jsme byli malí na tom nic nemění. Otázka kde se v lidech bere zlo je nezodpověditelná z racionálního hlediska. Náboženství na to má svoje odpovědi, jde o to zda se s nima spokojíme. Jinak tenhle příklad neberu jako nic světobornýho, spíš naopak. Myslím, že ani on si na to (snad) dneska ani nevzpomene. Spíš naopak. Je to zanedbatelná příhoda, malej střípek. A teď si vemte kolik nepravostí,krutosti a zla se dělo a děje v globálu. Vyjmenovávat to asi nemá cenu.

Bývá mi z toho smutno. Je fakt, že si nežiju až tak špatně v porovnání s většinou lidí na téhle planetě. Ale občas se mi taky stane něco, z čeho jsem minimálně nešťastnej nebo smutnej. A pak si představím, jakej to musí být pocit když vám postřílí půlku rodiny a vás odvlečou někam na sibiř třeba. Kdybych ten svůj pocit vynásobil stotisíckrát, nikdy nebudu vědět jaký to je. Bohudík. Ale uvědomil jsem si, že je svět nespravedlivej a každej má různej práh jak psychické tak i fyzické bolesti.

Buddha říkal, že pramenem veškerého utrpení (a tím i zla) je žádostivost. Myslím, že na to kápl. Zlo vyrůstá z žádostivosti,sobectví a pýchy. A proto si dávám pozor na lidi s těmahle vlastnostma a snažím se jim vyhýbat. Jsou s nima jen problémy. Vždycky. A taky se snažím tyhle vlastnosti u sebe co nejvíc eliminovat, což nevím jak se mi daří, to by museli říct moji blízcí. Ježíš pak říkal staré známe "(ne)čiň druhým to, co (ne)chceš aby druzí činil tobě". Taky to, čemu říkám "ultimátní moudro" :D. Bohužel moc lidí se tím neřídí a tak šukají bejvalky svých kámošů nebo tak podobně.

Svatý Augustin - "Zlo je jen tam kde není dobro". Takže dobro je něco jako světlo a zlo je jako tma. Tma je jen absence světla, nemá sama o sobě postatu, je to jen negace. Podmětná myšlenka. Tohle nedochází většině sXe kapel. Dobrým tě nedělá to, co neděláš, ale to, co děláš. Takže to že nepiješ,nekouříš,nesouložíš a nejíš maso neznamená, že jsi svatej. Znamená to jen, že nemáš žádnej život :D. Radši někoho kdo je celej víkend v lihu ale přes týden se stará o postižený děti, než sXe pasáka kupříkladu, ne?

Nerad bych zabředl do lacinýho moralizování, ale z toho co vidím kolem sebe, je mi smutno. Někdy špatně a někdy nasadím svou cynickou masku, takže se směju. Rozhodně mi to ale není jedno. Ať už to co vidím ve svým vlastním, osobním životě, nebo skrz různý média (ne, nemyslím TV Nova .)). Je to v prdeli. Dluhy, války a krize. "And all for fear and all for greed". Strach je cesta k temné straně, říkal mistr Yoda. Takže to máme chtivost,sobectví,pýcha a strach. Kořeny zla. Je potřeba si dávat majzla a nebýt za hajzla. Myslet vždycky na ostatní, mít rád i když je to někdy kurva těžký. Často mám takový ty nenávistný, nasraný chvíle, ale snažím se s tím bojovat. Nejsem hipík, ale myslím, že jenom láska je cesta z těhhle sraček. Kdo mě zná, ví, že mám srdíčko levičáka, ale na revoluci nevěřím. Jediný k čemu to je, že se dostanou k moci jiní zmrdi, často ještě horší ne ti předešli. Takže je potřeba začít od sebe. Kdo chce hned měnit svět, vždycky to posere. Je potřeba začít od sebe. Nebýt jako ti, kteří vás tak serou, jako ti co kurví tenhle svět, jako všichni ti nenažraní buržoustští šulini. Jako pupkatí bankéři. Jako ti čuráci co vydělávaj na válkách, co půjčujou na lichvářský úroky, jako ti co kradou a lžou, jako ti co vraždí. Jediný co může člověk dělat je snažit se chovat správně. A brát to jak to je i s možnejma následkama. Být tady pro ostatní. I když to často něco stojí. I když je to marnej boj, nevzdát to.

Trocha literatury

Tuhle esej jsem napsal někdy loni touhle dobou do češtiny. Docela se líbila a dneska jsem maturoval a zítra budu zas a tak si šetřím svoji tvůrčí energii na To. Kdyby někdo remcal, že semka kopíruju nějaký starý srance co už jsou passé. Navíc passé nejsou. Kerouac je nadčasovej.

Jack Kerouac

Jean-Louis Lebris de Kerouac byl předním představitelem takzvané „Beat generation“ v USA 50tých let. Narodil se roku 1926. Jak jméno napovídá má francouzské kořeny a byl vychováván v katolické víře. To je asi první věc, kterou s ním mám společnou. Moje francouzské kořeny jsou tedy už hodně hluboko, ale katolická výchova člověka ovlivní nepochybně silněji než jeho předci. Až do sedmnácti let neuměl pořádně anglicky ( to je zajímavé, vzhledem k tomu, že je dnes jedním z nejčtenějších anglicky píšících autorů). Už odmalička chtěl být spisovatelem, ale definitivně se rozhodl až v sedmnácti letech. Na univerzitě se věnoval mnoha sportům a byl pilným studentem. Postupně ale začal vést bohatší sociální život a to vedlo ke zhoršení jeho výsledků jak studijních tak i sportovních. Po opuštění Kolumbijské univerzity nastoupil k válečnému námořnictvu (rok 1942) ale odtud jej vyloučili jakožto „schizoidní osobnost“. Po válce potkává svoje kumpány, se kterými pak vejde do historie jakožto „Beatnická generace“. Tento termín má v angličtině mnohoznačný význam, znamená jak zbitý, tak blažený, také to znamená úder ( například úder bicích v jazzu, udávající rytmus a dynamiku). Ale jak sám Ginsberg prohlásil: „ Žádná Beat generation není, jen pár kluků co chtěli vydávat svoje knížky“. Kerouacova životní etapa mezi lety 1945 a 1960 je obdobím horečného publikování a užívání si života po boku svých přátel A. Ginsberga, Neala Cassadyho, W.S. Burroughse a mnoha dalších mužů a žen. Beatnici prosluli svoji sexuální nevázaností, otevřeností a drogovými experimenty. To je nepopiratelné. Ale podle mě, se v jejich dílech dá nalézt mnohem víc než jen to, jen je třeba se dostat trochu hloub. Nejmarkantnější je to právě na Kerouacovi.

Musím skromně přiznat, že z jeho obsáhlé bibliografie jsem přečetl jen čtyři kusy. Ve všech je nezaměnitelný autorův spontánní styl psaní. Působí na mě jako básník píšící prózu. Některé hlasy říkají, že kniha „Na Cestě“ nemá děj. Ona ho skutečně nemá (v klasickém smyslu slova). Ale komu to vadí? Ta bezprostřední radost ze života, ze svobody, z čistého přátelství a lásky. Copak není to důležitější než nějaký děj? Je to mnohem víc pocitová záležitost. Nesnáším když se mě někdo ptá o čem byla knížka nebo film, nedejbože báseň. Jakmile to nedokážete popsat nebo uceleně pochopit, lidé začnou říkat, že je to o ničem. Jako by to nemělo žádnou hodnotu. Je to o ničem. Ale to co je důležité není přece vždycky informace. V umění je to dokonce, řekl bych, naopak. A u Kerouaca obzvlášť. Musí vám asi sednout nebo musítě mít určitý druh myšlení a vnímání aby vás oslovil. Protože kupříkladu pokud čtete „Andělé Pustiny“ a soustředíte se jen na děj, zavřete knížku maximálně po patnácti stránkách s tím, že „je to o ničem“. Ale to důležité není děj, ale okamžitý pocit, básnický prožitek, který je na každé stránce. A meditativní pasáže, ve kterých Kerouac motá svůj zájem o Buddhismus se svým katolicismem. Jednou jsem četl jednu stránku asi pětkrát. Psal o osamocení uprostřed města, o tristní existenci všech lidí co potkal. A hlavně o tristní existenci sebe sama. Andělé Pustiny na mě obecně udělali obrovský dojem. Nejspíš proto, že tato kniha je z jeho nejzralejšího období, před tím než se uchýlil do ústraní a postupně se demoloval svým alkoholismem.

„Na Cestě“ je dílo plné radosti do života, mladické síly a entuziasmu. Vždycky když je mi smutno, přečtu si první stránku: „Poprvý jsem se setkal s Deanem krátce po tom co jsem se rozvedl se svojí ženou....“ Je v tom pocit nového začátku. A to co Sal Paradise ( autorovo alter ego) posléze prožije jistě bohatě vynahradí rozpad manželství. Cesty napříč Spojenými státy stopem, setkávání s černošskými muzikanty,básníky nebo obyčejnými vágusy. To vše umí Kerouac podat jako básnickou reportáž ze které dojmy přímo čiší. Proto je vedle „Kdo chytá v žitě“ (kniha, ve které jsem se do puntíku našel) „Na Cestě“ mojí nejoblíbenější knihou. Po jejím přečtení jsem se rozhodl jakou mám představu o životě. Život plný zážitků, zajímavých setkání,nezávislosti,radosti,cestování a přátel. Abych pak měl o čem vykládat vnoučatům. Těžko by člověk hledal knihu, která ovlivnila tolik lidí ( pokud pomineme Bibli ovšem) .Kerouacovo stěžejní dílo ovlivnilo mnoho osobností, kterých si já velice vážím. Namátkou třeba Jima Morrisona nebo herce Johnnyho Deppa. Myslím že tato knížka oslovuje především určitý typ lidí. Lidi spíše nezávislé, rebely bez příčiny, kteří chtějí žít naplno. Ale Kerouac umí i velice přesně popsat stavy melancholie,osamocení a smutku. Zkrátka život v celé svojí plnosti. Všechna jeho díla jsou de facto autobiografická a postavy reálné, ač vystupují pod různými pseudonymy. Takže když čtete, máte jeho život a jeho myšlenky jako na talíři. To je něco úžasného. Kolik spisovatelů si pracně vymýšlí umělá prostředí a postavy? Kerouac ne. Kerouac ve všech svých dílech před čtenářem stojí nahý od hlavy až k patě a pokud umíte číst mezi řádky a domýšlet, můžete vidět i do jeho vnitřností. Byl to komplikovaný člověk, poznamenala jej smrt jeho otce a komplikovaný vztah s matkou. Také problematická otázka jeho víry, kterou řešil celý život, koketerie s Buddhismem, nešťastné lásky a manželství. Nepochybně byl velice citlivým a inteligentním člověkem ( za kterého se já taky ve vší skromnosti považuji. Jenže každé ráno si přeji nebýt takový, protože pro takového člověka je těžké udržet si psychickou pohodu.), dokázal si všímat problémů ostatních lidí, věděl že každý má svůj příběh. Ve všech jeho dílech tedy najdeme jak pocity štěstí a radosti, tak pocity osamění a smutku. Ač to byl pohledný,vzdělaný,sportovně i literárně nadaný muž, měl velice rozervanou a komplikovanou povahu a co je mi na něm sympatické je, že ji neskrýval a na nic si nehrál.

Se zajímavou myšlenkou přišel jeden můj kamarád. Sal a Dean jsou nejlepší přátelé a hlavní postavy románu Na Cestě. Sal (Jack Kerouac) je spíše pozorovatelem dění, ten co je vždycky o krok pozadu. Dean je oproti tomu „Hipster s andělskou hlavou“ a „blázen do žití“, který jde do všeho po hlavě. Je to archetyp dvojice přátel, tak jako Butch Cassidy a Sundance Kid. Je zajímavé se podívat do svého okolí a zamyslet se kdo je Sal a kdo Dean, není to většinou moc těžké.

Kerouac nebyl nijak politickým autorem. Všude se dočtete o tom, jak beatnici bojovali proti americké konzumní společnosti, proti tradičním hodnotám a bla bla bla. Mě to tak rozhodně nepříjde. Byli to jen lidé, kteří chtěli žít svůj život po svém, svobodě. Něco jako prokletí básnící, se kterými toho mají mnoho společného ( například neskrývanou homosexualitu, Kerouac ač heterosexuál údajně také udržoval poměry s muži, možná i z toho pramení ona rozervanost autora). Vždyť Kerouac nechce nic bořit ani měnit, je to spíš bedlivý pozorovatel a pozorný zapisovatel než revoluční buřič.

Jeho zřejmě nejsmutnějším a nejzadumanějším dílem co jsem četl je Big Sur. Autor se chtěl odklidit do ústraní od zběsilého života plného sexu,drog a večírků do ústraní ve srubu na pahorku Big Sur. Zde přemýšlí a žije v přírodě (tento motiv se opakuje i v první části „Andělů Pustiny“). Nakonec se ale nechá zlákat a znovu se vrací do Mekky beatniků, San Francisca. Když se ale snaží stopovat, nikdo mu nezastavuje (děj se odehrává asi deset let po ději „Na Cestě“ a je s ním v ostrém kontrastu).

Zajímavá je i sbírka povídek „Osamělý Poutník“. Popisuje období, kdy Kerouac sám střídal práce na dráze,na lodích nebo na plantážích. Jsou to příběhy obyčejné existence mladého pracujího člověka, který si sem tam smotne jointa aby se mu to líp pracovalo. Uchvacuje mě jeho přirozený styl, ve kterém jako by chrlil slova, máte pocit, že na vás ta knížka křičí a křičí a dokud ji nezavřete nebo nedočtete tak se valí a valí jako lavina. Tak jsou psány snad všechny jeho knihy.

O Kerouacovi bych snad zvládl napsat dalších deset stran, ale nevím kdo by to četl. Takže to zkrátím. Říká se, že ten kdo poslouchá hudbu, nepotřebuje ani tak uši jako srdce. A já bych řekl, že ten kdo čte Kerouaca, nepotřebuje ani tak oči jako srdce. Protože nemůžete všechno pochopit a zaškatulkovat. Někdy je lepší věci procítit a prožít.

„Z chlapce nedělá muže ani tak láska, jako její ztráta.“ - Jack Kerouac

„...A já se za nima šoural jako jsem se vždycky šoural za někým,kdo mě zajímal, protože jediný lidi, který mě zajímaj , jsou šílenci, který šíleně žijou , šíleně melou a jsou příliš mimo než aby se dočkali spasení,chtěj všechno hned,nikdy nezívaj,nikdy z nich nelezou všední banálnosti,ale planou,planou jako úžasný římský svíce, který pak explodujou jak hvězdný pavouci.......“ - Na Cestě, část 1.,kap.1