Jack
Kerouac
Jean-Louis Lebris de Kerouac byl předním představitelem takzvané
„Beat generation“ v USA 50tých let. Narodil se roku 1926. Jak
jméno napovídá má francouzské kořeny a byl vychováván v
katolické víře. To je asi první věc, kterou s ním mám
společnou. Moje francouzské kořeny jsou tedy už hodně hluboko,
ale katolická výchova člověka ovlivní nepochybně silněji než
jeho předci. Až do sedmnácti let neuměl pořádně anglicky ( to
je zajímavé, vzhledem k tomu, že je dnes jedním z nejčtenějších
anglicky píšících autorů). Už odmalička chtěl být
spisovatelem, ale definitivně se rozhodl až v sedmnácti letech. Na
univerzitě se věnoval mnoha sportům a byl pilným studentem.
Postupně ale začal vést bohatší sociální život a to vedlo ke
zhoršení jeho výsledků jak studijních tak i sportovních. Po
opuštění Kolumbijské univerzity nastoupil k válečnému
námořnictvu (rok 1942) ale odtud jej vyloučili jakožto
„schizoidní osobnost“. Po válce potkává svoje kumpány, se
kterými pak vejde do historie jakožto „Beatnická generace“.
Tento termín má v angličtině mnohoznačný význam, znamená jak
zbitý, tak blažený, také to znamená úder ( například úder
bicích v jazzu, udávající rytmus a dynamiku). Ale jak sám
Ginsberg prohlásil: „ Žádná Beat generation není, jen pár
kluků co chtěli vydávat svoje knížky“. Kerouacova životní
etapa mezi lety 1945 a 1960 je obdobím horečného publikování a
užívání si života po boku svých přátel A. Ginsberga, Neala
Cassadyho, W.S. Burroughse a mnoha dalších mužů a žen. Beatnici
prosluli svoji sexuální nevázaností, otevřeností a drogovými
experimenty. To je nepopiratelné. Ale podle mě, se v jejich dílech
dá nalézt mnohem víc než jen to, jen je třeba se dostat trochu
hloub. Nejmarkantnější je to právě na Kerouacovi.
Musím skromně přiznat, že z jeho obsáhlé bibliografie jsem
přečetl jen čtyři kusy. Ve všech je nezaměnitelný autorův
spontánní styl psaní. Působí na mě jako básník píšící
prózu. Některé hlasy říkají, že kniha „Na Cestě“
nemá děj. Ona ho skutečně nemá (v klasickém smyslu slova). Ale
komu to vadí? Ta bezprostřední radost ze života, ze svobody, z
čistého přátelství a lásky. Copak není to důležitější než
nějaký děj? Je to mnohem víc pocitová záležitost. Nesnáším
když se mě někdo ptá o čem byla knížka nebo film, nedejbože
báseň. Jakmile to nedokážete popsat nebo uceleně pochopit, lidé
začnou říkat, že je to o ničem. Jako by to nemělo žádnou
hodnotu. Je to o ničem. Ale to co je důležité není přece
vždycky informace. V umění je to dokonce, řekl bych, naopak. A u
Kerouaca obzvlášť. Musí vám asi sednout nebo musítě mít
určitý druh myšlení a vnímání aby vás oslovil. Protože
kupříkladu pokud čtete „Andělé Pustiny“ a soustředíte
se jen na děj, zavřete knížku maximálně po patnácti stránkách
s tím, že „je to o ničem“. Ale to důležité není děj, ale
okamžitý pocit, básnický prožitek, který je na každé stránce.
A meditativní pasáže, ve kterých Kerouac motá svůj zájem o
Buddhismus se svým katolicismem. Jednou jsem četl jednu stránku
asi pětkrát. Psal o osamocení uprostřed města, o tristní
existenci všech lidí co potkal. A hlavně o tristní existenci sebe
sama. Andělé Pustiny na mě obecně udělali obrovský
dojem. Nejspíš proto, že tato kniha je z jeho nejzralejšího
období, před tím než se uchýlil do ústraní a postupně se
demoloval svým alkoholismem.
„Na Cestě“ je dílo plné radosti do života, mladické
síly a entuziasmu. Vždycky když je mi smutno, přečtu si první
stránku: „Poprvý jsem se setkal s Deanem krátce po tom co
jsem se rozvedl se svojí ženou....“ Je v tom pocit nového
začátku. A to co Sal Paradise ( autorovo alter ego) posléze
prožije jistě bohatě vynahradí rozpad manželství. Cesty napříč
Spojenými státy stopem, setkávání s černošskými
muzikanty,básníky nebo obyčejnými vágusy. To vše umí Kerouac
podat jako básnickou reportáž ze které dojmy přímo čiší.
Proto je vedle „Kdo chytá v žitě“ (kniha, ve které jsem se do
puntíku našel) „Na Cestě“ mojí nejoblíbenější
knihou. Po jejím přečtení jsem se rozhodl jakou mám představu o
životě. Život plný zážitků, zajímavých
setkání,nezávislosti,radosti,cestování a přátel. Abych pak měl
o čem vykládat vnoučatům. Těžko by člověk hledal knihu, která
ovlivnila tolik lidí ( pokud pomineme Bibli ovšem) .Kerouacovo
stěžejní dílo ovlivnilo mnoho osobností, kterých si já velice
vážím. Namátkou třeba Jima Morrisona nebo herce Johnnyho Deppa.
Myslím že tato knížka oslovuje především určitý typ lidí.
Lidi spíše nezávislé, rebely bez příčiny, kteří chtějí žít
naplno. Ale Kerouac umí i velice přesně popsat stavy
melancholie,osamocení a smutku. Zkrátka život v celé svojí
plnosti. Všechna jeho díla jsou de facto autobiografická a postavy
reálné, ač vystupují pod různými pseudonymy. Takže když
čtete, máte jeho život a jeho myšlenky jako na talíři. To je
něco úžasného. Kolik spisovatelů si pracně vymýšlí umělá
prostředí a postavy? Kerouac ne. Kerouac ve všech svých dílech
před čtenářem stojí nahý od hlavy až k patě a pokud umíte
číst mezi řádky a domýšlet, můžete vidět i do jeho
vnitřností. Byl to komplikovaný člověk, poznamenala jej smrt
jeho otce a komplikovaný vztah s matkou. Také problematická otázka
jeho víry, kterou řešil celý život, koketerie s Buddhismem,
nešťastné lásky a manželství. Nepochybně byl velice citlivým
a inteligentním člověkem ( za kterého se já taky ve vší
skromnosti považuji. Jenže každé ráno si přeji nebýt takový,
protože pro takového člověka je těžké udržet si psychickou
pohodu.), dokázal si všímat problémů ostatních lidí, věděl
že každý má svůj příběh. Ve všech jeho dílech tedy najdeme
jak pocity štěstí a radosti, tak pocity osamění a smutku. Ač to
byl pohledný,vzdělaný,sportovně i literárně nadaný muž, měl
velice rozervanou a komplikovanou povahu a co je mi na něm
sympatické je, že ji neskrýval a na nic si nehrál.
Se zajímavou myšlenkou přišel jeden můj kamarád. Sal a Dean
jsou nejlepší přátelé a hlavní postavy románu Na Cestě.
Sal (Jack Kerouac) je spíše pozorovatelem dění, ten co je vždycky
o krok pozadu. Dean je oproti tomu „Hipster s andělskou hlavou“
a „blázen do žití“, který jde do všeho po hlavě. Je to
archetyp dvojice přátel, tak jako Butch Cassidy a Sundance Kid. Je
zajímavé se podívat do svého okolí a zamyslet se kdo je Sal a
kdo Dean, není to většinou moc těžké.
Kerouac nebyl nijak politickým autorem. Všude se dočtete o tom,
jak beatnici bojovali proti americké konzumní společnosti, proti
tradičním hodnotám a bla bla bla. Mě to tak rozhodně nepříjde.
Byli to jen lidé, kteří chtěli žít svůj život po svém,
svobodě. Něco jako prokletí básnící, se kterými toho mají
mnoho společného ( například neskrývanou homosexualitu, Kerouac
ač heterosexuál údajně také udržoval poměry s muži, možná i
z toho pramení ona rozervanost autora). Vždyť Kerouac nechce nic
bořit ani měnit, je to spíš bedlivý pozorovatel a pozorný
zapisovatel než revoluční buřič.
Jeho zřejmě nejsmutnějším a nejzadumanějším dílem co jsem
četl je Big Sur. Autor se chtěl odklidit do ústraní od
zběsilého života plného sexu,drog a večírků do ústraní ve
srubu na pahorku Big Sur. Zde přemýšlí a žije v přírodě
(tento motiv se opakuje i v první části „Andělů Pustiny“).
Nakonec se ale nechá zlákat a znovu se vrací do Mekky beatniků,
San Francisca. Když se ale snaží stopovat, nikdo mu nezastavuje
(děj se odehrává asi deset let po ději „Na Cestě“ a
je s ním v ostrém kontrastu).
Zajímavá je i sbírka povídek „Osamělý Poutník“.
Popisuje období, kdy Kerouac sám střídal práce na dráze,na
lodích nebo na plantážích. Jsou to příběhy obyčejné
existence mladého pracujího člověka, který si sem tam smotne
jointa aby se mu to líp pracovalo. Uchvacuje mě jeho přirozený
styl, ve kterém jako by chrlil slova, máte pocit, že na vás ta
knížka křičí a křičí a dokud ji nezavřete nebo nedočtete
tak se valí a valí jako lavina. Tak jsou psány snad všechny jeho
knihy.
O Kerouacovi bych snad zvládl napsat dalších deset stran, ale
nevím kdo by to četl. Takže to zkrátím. Říká se, že ten kdo
poslouchá hudbu, nepotřebuje ani tak uši jako srdce. A já bych
řekl, že ten kdo čte Kerouaca, nepotřebuje ani tak oči jako
srdce. Protože nemůžete všechno pochopit a zaškatulkovat. Někdy
je lepší věci procítit a prožít.
„Z
chlapce nedělá muže ani tak láska, jako její ztráta.“ - Jack
Kerouac
„...A
já se za nima šoural jako jsem se vždycky šoural za někým,kdo
mě zajímal, protože jediný lidi, který mě zajímaj , jsou
šílenci, který šíleně žijou , šíleně melou a jsou příliš
mimo než aby se dočkali spasení,chtěj všechno hned,nikdy
nezívaj,nikdy z nich nelezou všední banálnosti,ale planou,planou
jako úžasný římský svíce, který pak explodujou jak hvězdný
pavouci.......“ - Na Cestě, část 1.,kap.1
Žádné komentáře:
Okomentovat