Muzika není zábava.

Takže. Zase se chystám poplivat všecko kolem sebe, ale musíme nějak začít :D. Nemám rád to oblíbený "v dnešní době..." protože tohle se říká v každý době a skoro nikdy to není pravda. Takže ne v dnešní době, ale tak nějak od vzniku toho, co nazýváme "populární hudba", jsou tu kvanta umlěců, kteří se snaží nějakým způsobem "prodat" a to ať už obrazně nebo doslova. MTV v menší a internet v gigantické formě tomuhle dodal nevídaný rozměry.

Takže to vede k tomu, že jsme fakticky přehlcení hudbou. Když si dáte trochu práce, v nějaký skulince rapidsharu nebo na nějakým ulítlým ruským blogu vždycky najdete japonský shoegaze nebo tureckej black metal. Stačí pár kliknutí a za několik minut to máte hezky na svým disku. Pak si pokaždý vzpomenu na svýho tatu, když mi vyprávěl jak od svýho kámoše přetáčel na magneťáku asi ze stopadesáté kopie třetí desku Led Zeppelin. A pak si ještě sám překresloval obal. Může to znít jako otrava, ale myslím že to má svoje kouzlo a k tý nahrávce pak musel mít daleko větší vztah. Rozhodně větší než když je to jedna ze 728mi složek na Dčku. Příběhy o deskách dovážených za těžký háky z Německa ani nemluvě. Sám to znám v malým. Když mi bylo asi 12, koupil jsem si svoje dvě prvni origo CD. A tyhle dvě albma mě myslím dost zásadně ovlivnily v dalším pohledu na muziku, v jejím hodnocení a celkově v přístupu k ní.

První bylo celkem obligátní Nevermind od Nirvany. Nirvanou si prošel asi každej a kdo ne, ten lže. Jsou to takoví Zeppelini naší generace. Klasika, nemyslím že to potřebuje další komentáře. Druhou bylo Toxicity od System of a Down. Tohle byla celkem mrda. Tenkrát mi to ještě přišlo celkem tvrdý, ale taky neotřelý a nápaditý. A hlavně tady moc nenajdete žádný klasický klišé, který mě vždycky odrazovaly (a u tvrdejch kapel dvojnásob). Ani textový, ani hudební a dokonce ani artworky nebyly samý lebky a hnáty. Bylo to hrozně osobitý a to se mi líbilo. A do toho skvělá muzika co má koule ale i dobrý melodický nápady a prvky třeba i z etnické muziky. Neříkám, že SOAD jsou jediní takoví, takových kapel jsou určitě mraky, ale tihle byli moji "první" :D.

 

Tak a teď. Jeden člověk mi řekl, že jsou dva typy muzikantů a taky celkově přístupů k hudbě. Jeden je umělecký a druhý je sportovní (technický). Když se potkají, je to paráda. Ale většinou se tak nestane. Já mám rozhodně ten první, proto taky poslouchám muziku, kterou poslouchám a progresivní death metal mi nic neříká. Potřebuju z muziky cítit emoce, potřebuju aby mě to takříkajíc "chytlo za srdíčko". Potřebuju si zařvat refrén, kterej cítím jako kdybych ho napsal sám. Potřebuju si zapařit v kotli, potřebuju cítit tu energii a příjmat tu myšlenku a poselství co do ní ti muzikanti dali. Tohle je pro mě kvalitní hudba. Jo je to subjektivní, ale co není. Chci slyšet umělce, ne řemeslníky. Chci slyšet upřímný emoce, myšlenky, pocity, postoje, prožitky, názory (o politice v hudbě asi zas někdy jindy). Důležitý je to upřímný. Je jedno jestli je to mainstream nebo underground, jestli jsou to kytary nebo elektro / i když to o čem teď mluvím se týká spíš kytarovejch věcí, elektro je trochu z jinýho soudku/. Nemám rád pózy a klišé. To je problém hodně u žánrovejch věcí. Je jedno jestli je to punk, indie, rap, reggae nebo metal /a jejich podžánry ovšem/. Nejstrašnější klišé je rapovat o rapu nebo zpívat o rock n rollu. Jo dejme tomu jeden dva fláky se ještě dají, ale nedávno jsme byli na kapele, která v každým refrénu měla "rock n roll rock n roll". Chápu, že každej není zrovna Rimbaud, ale co je moc to je příliš. Je jasný že refrén by neměl být nijak složitej aby se dal hezky pozpěvovat, ale právě na té jedoduchosti si spousta kapel vyláme zuby.

Začínám se do toho zamotávat, mám v hlavě moc myšlenek. Teď jsem chtěl přejít k tomu jak to je u nežánrovejch, nebo spíš středoproudejch věcí, když mě napadlo, že vlastně nic moc jako středí proud  není. Nebo je, ale není tak snadno ohraničitelnej. Třeba Nine Inch Nails jsou poměrně velká kapela, jsou známí, hrají na velkých akcích, ale pořád si drží nezávislost na hudebním průmyslu. Pravda, jejich produkce není zrovna to co se běžně myslí pod pojmem "střední proud". Ale masově oblíbených interpretů typu výše zmíněné Nirvany v dnešní době moc nepůsobí. Nebo se možná pohybuju mezi nereprezentativním vzorkem populace, ale spíš mi příjde, že si každej jede prostě to co se mu líbí a tomu co se na něj valí z médií nevěnuje až takovou pozornost. No dobře, jsem to hlavně asi já sám kdo je takovej :D. Nemám televizi a rádio polouchám fakt jen příležitostně, takže vůbec nemám tucha "co teď frčí :D". Na netu si hledám věci co mě zajímají, takže po tom co si poslechnu album od "I Would Set Myself on Fire for You" si tam hodím třeba M.I.A nebo Kid Cudiho. Pointa je v tom, že seru na tu mediální masáž a nebýt 9GAGu, nikdy bych nevěděl kdo je to Justin Bieber. To, že někdo dělá líbivou popovou hudbu není rozhodně nic špatnýho, pokud to dělá upřímně a pořádně. Ale nehodlám se nechat krmit plytkýma sračkama který mi nastavují v televizi a většině rádií. Pop je fajn,pokud to není jen průmysl za účelem co největšího zisku,a pokud pro mně splňuje moje kritéria kvality. Který jsou subjektivní, samzřejmě, ale jaký jiný by asi měly být? A taky je v tom kapka toho alternativně-hipsterskýho elitářství, že poslouchám kapely co nikdo nezná a pak se cítím jako znalec. Ale to klidně rád přiznám :D. Moje last.fm říká : I'm into hardcore, punk, screamo, rock,  and electronic. Jo to je fakt, ale nejsem nijak ortodoxní nebo zapřísáhlej (jak o mně kdosi prohlásil) fanatik. Jsem poměrně otevřenej novým věcem. Nechápu proč by člověk měl poslouchat jen jeden druh hluku. Nehledě na to, že se hudební prefernce časem mění a nic není napořád.

 

A vy si možná říkate, proč když jsem tak chytrej a vím všechno nejlíp, nemám taky kapelu? Ano, je to tak, že jsem líný. A taky jsem (snad dočasně) ztratil takovej ten zápal pro věc. A hlavně, příjde mi, že je dneska trochu překapelováno. Kvantita není přímo úměrná kvalitě. Jen se v té záplavě kapel hůř hledají kvalitní věci. Mrkněte se na bandzone.cz. Kolik kapel je jen v tuzemsku. Do toho k nám čím dál častějí jezdí zahraniční kapely. V Brně to ještě takovej hukot není, ale třeba v Praze je pro mě zajímavej koncert skoro každej týden. A občas je těžký se prohrabat přes ty kvanta kapel k něčemu zajímavýmu. Jistota jsou kámoši/kámošky, kteří naštěstí z velké části sdílejí moji vášeň a dokonce někdy mají i podobný hudební preference jako já. Takže si pak vzájemně doporučujem kapely. Je super, že někdo má rád indie, někdo rap a někdo zase screamo, takže se nedostávám do nějakýho "grindovýho ghetta" :D.

 

No jestli se někdo pročetl až sem, tak vězte, že se mi tenhle článek dvakrát skoro celej smazal a já jak to přepisoval, tak mě napadly mraky dalších věcí. Takže to pak takhle nabobtnalo :D. Takže kdybych to měl shrnout: Muzika není zábava, je to vášeň. A taky je to umění, a ne kulisa do supermarketu.