Pravda nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu. Vyprávěním historek děláme z našich životů v podstatě umělecká díla. Zní to možná trochu pateticky, ale je to tak. Vesměs je většina lidských životů z převážné části naplněna běžnými všedními činnostmi, jako je vyměšování, čekání na autobus nebo umývání skleniček.
Čas od času se každému z nás poštěstí, že se mu stane něco neobvyklého, co ho vyvede z téhle šedi. Tyhle příhody se pak stávají předmětem vypravování. Vlastně ani tolik nezáleží na tom, jak moc má dotyčný zajímavý život. Daleko víc záleží na jeho schopnosti sdílet a vyprávět svůj příběh. Takříkajíc uplést z hovna bič.
Možná, že je to právě potřeba přikrašlovat si jinak poměrně banální příhody, která vede lidi k pilování svých vypravěčských schopností. I ten nejzajímavější příběh se totiž dá posrat špatným podáním, stejně jako dobrý vtip. Řekl bych, že se snažíme sbírat zážitky z velké části proto, abychom z nich vytvořili příběhy. Díky tomu, že si ten shluk vjemů, postřehů, dojmů a emocí ucelíme do nějaké jednotnější formy, si sami udržujeme vzpomínky na daný zážitek. Samozřejmě vypíchneme to co chceme a naopak pomíjíme věci, které se nám nehodí. Ale tak už to chodí.
Tím nechci říct, že bych byl lhář. Není správné cucat věci z prstu a vymýšlet si. Je jenom potřeba pamatovat na to, že než realistický popis dané situace je mnohem záživnější subjektivní zaměření na zajímavý detaily a tak podobně. V tom je kouzlo vyprávění, někdo dokáže lidi strhnout vyprávěním o nákupu v Tescu, někdo nezvládne zaujmout ani kdyby vyprávěl o cestě kolem světa. Asi tak.
