Seasons

Celkem hodně času trávím sledováním/posloucháním různých videí na youtube. Často to mám jako kulisu, protože při tom lze dělat spoustu dalších věcí jako je paření her, jídlo nebo usínání. Náhodou jsem dneska narazil na jeden z dalších kanálů zabývající se osobním rozvojem, koučingem atd. Samozřejmě, že takových radilů je plný internet, ale to ještě neznamená, že vždycky říkají úplné nesmysly. Záleží na tom o koho se jedná. Každopádně ale řekl moc důležitou věc.

V podstatě říká to, že všechno v životě má svůj čas. Což zní poměrně banálně, ale tak už to u těch velkých pravd bývá. Přirovnání k ročním obdobím je přesné. Nic nám nespadne do klína samo. Je potřeba na jaře zasadit, abychom na konci léta sklidili. V zimě je potřeba se připravovat, budovat zázemí, vzdělávat se. Nebo - li: "co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš." Je to i otázka pokory.

 Nechci se vymlouvat, je pravda, že jsem dost líný. Ale zároveň u sebe pozoruji zvláštní proměny co se týče předmětu mého zájmu. Jednu dobu mě hodně zajímala historie, pak politika, pak filozofie, pak zase umění a tak dál. Neustále se to proměňuje. Někdy mám potřebu hodně tvořit, jindy spíš hodně číst a jindy zase hodně žít. Všechno jsou to důležité fáze, které se postupně střídají a díky tomu u mě dochází k určitému vývoji. Tak jako člověka rozvíjí literatura kterou čte, tak i lidi se kterými se stýká, případně věci, které sám zažije. Důležitá je ale samozřejmě i kreativita, kterou dokáže využít nabité znalosti a inspirace do čehokoliv nového. 

To vysvětluje mimo jiné i to, proč jsem sem dlouho nic nového nenapsal. Byl jsem v té, řekněme, studijní fázi, sbírání informací a jejich přebírání. Trochu jsem zanedbal ty zbývající dvě složky, o kterých jsem mluvil - totiž život (už hodně dlouho jsem nikam nevycestoval a ani pořádně nevím kam, ale vím, že bych měl) a tvorbu (ale tomu člověk prostě neporučí). Ale asi to tak má být. Cítím, že se to zase překlápí - že nadešel čas na změnu. Myslím, že se to netýká jen mě, je to podle mě dost obecný fenomén. Je jen potřeba rozeznat ve které fázi se člověk momentálně nachází a zařídit se podle toho. Nemá cenu cokoliv lámat přes koleno, většinou z toho pak nic není.

V tom videu se taky říká, že by člověk měl trávit skutečně hodně času právě studiem. Tím se nemyslí vyloženě škola, ta je tomu totiž často spíš na překážku. Prostě se dívat trochu kolem sebe, mluvit s lidmi a číst. S tím plně souhlasím, jen je to trochu omezující v tom smyslu, že čím víc toho člověk ví, tím víc ví, že nic neví (ano ano, řekl to Sókrates). Takže pak má mnohem větší problém s tím, aby se se svými myšlenkami někam cpal, protože si je vědom té nejistoty, zda to náhodou všechno není trochu jinak. 

Důležitá věc, kterou mě naučilo studium na univerzitě, je uvádění zdrojů a citování. Mnohdy to vypadá jako machrování tím, co všechno člověk zná. Rozhodně mi to ale přijde mnohem skromnější, než přisvojování si velkých myšlenek, které už formuloval někdo dávno před ním. Proto se v následujících článcích hodlám opírat (případně reagovat) o postřehy už někým řečené a formulované. Zatím se necítím být dost fundovaný a vzdělaný na to, oblažovat internet svými "originálními" myšlenkami. Na to je asi ještě hodně času :) 

The king is naked

"All men are intellectuals: but not all men have in society the function of intellectuals." - Antonio Gramsci

Na úvod jsem sice zvolil citát od neomarxistického filozofa, to ale nic nemění na jeho pravdivosti. Z kontextu celého textu, ze kterého tento citát pochází, vyplývá, že každý člověk občas tak nějak uvažuje, diskutuje a filozofuje o důležitých i méně důležitých otázkách lidského údělu a jeho problémů. Někteří lidé k tomu ovšem mají lepší předpoklady, vzdělání i více času. To nutně neznamená, že jsou ve svém intelektuálství (jestli se to tak dá nazvat) lepší než ostatní, nebo že dokonce ve svých názorech mají pravdu. Většinou to ale znamená, že jsou víc na očích a víc slyšet. Ve skutečnosti ono intelektuálství nemá s inteligencí jako takovou zas tolik společného. Dokonce se někdy zdá, jako kdyby se s přibývajícím vzděláním a tituly tak nějak vytrácel selský rozum. Neříkám, že je nějaké to pravidlo, ale i takové případy bezpochyby existují. 

Je to případ mnoha významných vědců a umělců, kteří byli skutečně výjimeční a excelentní ve svém oboru, čímž získali uznání a tím pádem i možnost mluvit do věcí, o kterých toho věděli jen velice málo, případně do kterých jim vůbec nic nebylo. Povětšinou se jednalo ( a jedná) témata týkající se nějakým způsobem politiky a veřejného života, o kterých má samozřejmě právo mluvit každý z nás. Jenže o otázce globálního oteplování nebo uprchlické krizi málokdy v televizi mluví Lojza z Horních Pasohlávek, který toho o těch tématech ale často ví úplně stejně, jako nějaká celebrita, která se proslavila hraním v druhořadých filmech a komediálními vystoupeními (ehmehm Russel Brand?). Samozřejmě, že oba dva mají právo mluvit o těchto věcech, je jen potřeba si uvědomit, že ani jeden z nich není odborník na danou problematiku. Z celebrit a významných osobností se tak stávají v podstatě propagandisté. 

Určitě se vám někdy stalo (zajímavé, že se to většinou stává v tzv. "nezávislé scéně"), že jste si místo na koncertě připadali jako na nějakém politickém mítniku. Mezi písničkami se proklamovaly nejrůznější prohlášení proti kapitalismu, militarismu, nacionalismu, rasismu a tak dále. Hudba (a umění obecně) útočí především na emoce. Proto podobné praktiky mohou být nejen otravné, ale taky nebezpečné. Dav, rozvášněný (často kvalitní, skoro vždycky energickou) muzikou, je mnohem náchylnější k manipulaci a brainwashingu. Nechápu pak ale povýšenost všech těch lidí, kteří toto vyhledávají, nad diváky TN na Nově. Ve výsledku je to podle mě úplně jedno. Neduh přílišného (to je potřeba zdůraznit, v některých situacích je žádoucí aby se umělci angažovali, avšak jen v konkrétních a aktuálních otázkách, nemělo by se to stát těžištěm jejich díla) tahání politiky do umění má poměrně dlouhou tradici. Nemluvím teď o satiře nebo reflektování konkrétních událostí (třeba taková Guernica je  víc než cokoli jiného především obrazem lidské hrůzy a utrpení), mám na mysli spíš záležitosti jako Rudé zpěvy od S.K. Neumanna. Určitě taky stojí za zamyšlení, proč tolik umělců a profesionálních intelektuálů tíhlo vždycky spíš nalevo, ale o tom zas někdy jindy. 

Podstata problému, o kterém mluvím, totiž leží v představě osvícených vzdělanců, kteří jsou z nějakého důvodu oprávněni mluvit a řídit věci, o kterých toho ví velice málo. Používají při tom autority, kterou získali v úplně jiném poli lidské činnosti (například lingvistice), což je v očích mnohých kvalifikuje na odborníky v dalších, i když často zcela nepříbuzných, oborech. Tím nechci říct, že se k veřejným otázkám mají vyslovovat jenom politologové a ekonomové. Chci říct, že velká část špičkových intelektuálů, celebrit a umělců toho o problémech mimo pole svojí odbornosti ví stejně (a někdy i mnohem míň), jako špičkový lékař nebo živnostník (pokud se o tyto věci zajímá). Rozdíl je v dosahu a vlivu těchto lidí. Je něco jiného vést diskuze v hospodě v okresním městě nebo být pozván do Otázek Václava Moravce. 

Důvod, proč toto celé píšu byla diskuze s jedním mým kamarádem, ve které přišel s nápadem, aby kandidátky politických stran kontrolovala a selektovala komise složená z akademiků. Skutečně. Toto je jev typický pro velkou skupinu lidí, kterou nemíním nějak pojmenovávat, i když by to možná bylo na místě. Tito lidé samozřejmě jsou pro svobodu a jsou pro demokracii - ale jen do doby, kdy tyto věci odpovídají jejich představám. Jakmile voliči pošlou do parlamentu Okamuru, už se jim to nelíbí a přicházejí s podobnými nápady. Samozřejmě, že Okamura v parlamentu (i jinde) je pro tuto zemi neštěstím, to ale nic nemění na tom že mu značná část voličů dala poslanecký mandát. To samé platí pro Zemana. Ať se nám to líbí nebo ne. Podstatou je, že nikdo nemá patent na pravdu. Ani vysokoškolský učitel s pěti tituly před jménem a dvěma za. Proto je potřeba mít pokoru a nechat věcem volný průběh, nesnažit se přicházet s uměle vynucovanými řešeními a sociálním inženýrstvím (což je mokrý sen většiny, povětšinou k levici tíhnoucích, intošů). Pravda a život si vždycky najdou cestu. 

Možná je trochu paradoxní, že se v tomto článku opírám o myšlenky dvou významných intelektuálů, kteří však byli natolik upřímní a poctiví, že chápali omezenost rozsahu znalostí, úsudku i morálky každého jednotlivce (včetně těch nejvzdělanějších). Nikdo zkrátka není schopen účinně a efektivně řídit společnost. Ta se zvládne regulovat jedině sama, v celé složité změti mezilidských interakcí. Pošetilá myšlenka o centrálním řízení společnosti se táhne už k Platónovi a má podle mého názoru hodně co dělat s idealismem, který je vlastní všem utopistům. Tento moment je podle mě zcela zásadní a hodlám se mu v budoucnu věnovat podrobněji.

Prvním z těch dvou intelektuálů není nikdo jiný, než věhlasný Friderich August von Hayek. Vrcholný představitel klasického liberalismu a autor teorie spontánního řádu. Celým svým dílem vždy oponoval snahám o centralizaci společnosti a poukazoval na chorobnost podobných snah. Tyto snahy totiž velice často pramenily z bohorovnosti tak zvaných intelektuálů, viz video:

Druhým je můj velice oblíbený autor Thomas Sowell. Ačkoliv s ním v některých věcech nesouhlasím (třeba v názorech na zahraniční politiku USA), velice oceňuji jeho intelektuální poctivost a schopnost demaskovat rétoriku všech "bojovníků za lepší zítřky". Určitě stojí za to, poslechnout si vícero jeho rozhovorů, ten člověk má skutečně co říct a rozhodě by si to mělo poslechnout víc lidí. 

První video je jenom krátké a informativní:

A tady je kompletní rozhovor na stejné téma: 

Dalším problémem je intelektuální diskurz, ve kterém zdánlivě jde o objektivní poznání, velice často jej však ovládne určitá tendenčnost a pravda je podřízena určitému světonázoru či ideologii. Své by o tom mohl říct Raymond Aron, který byl odsunut na periferii intelektuálního života ve Francii, protože si dovolil zpochybnit platnost mezi francouzskými intelektuály tak módního marxismu a "revolučních" ideálů. Takových případů určitě nalezneme bezpočet. Zkrátka existují věci, o kterých je dobré a žádnoucí pochybovat (především se jedná o tradiční hodnoty atd.), pak jsou ale věci o kterých se pochybovat nesmí, jinak jste terčem posměchu a ostré kritiky a velice často ani nedostanete prostor své pozice obhájit. Je toho hodně co nevíme, a proto by v zájmu vědecké obce mělo být především hledání pravdy. Proto je dobré zpochybňovat třeba i evoluční teorii, resp. její konkrétní aspekty atd. Pokud by se tak nedělo, upadli bychom znovu do toho tolik opovrhovaného tmářství, jen by přišlo z jiné strany. 

Trochu jsem se rozepsal, takže vězte, že pokud jste to zvládli dočíst až sem, máte můj obdiv. Nakousl jsem tu několik témat, kterým se chci v blízké době věnovat, takže pokud vás některé myšlenky zaujaly, máte se na co těšit... 

A na závěr citát, který nám to celé hezky shrnuje: 

Lets go

Období mlčení už tedy pravděpodobně končí. Rozhodl jsem se, že sem budu opět pravidelněji psát, protože už je zase o čem. Témata se nahromadila, názory se vytříbily. Klasicky mám trochu obavy, abych se za pět let nemlátil do čela, co jsem to do světa vypouštěl za bláboly. To, co člověk lehce pronese u pátého piva mezi kamarády, prostě nemá takovou váhu, jako když to tu visí několik let na síti. Ale to už je riziko podnikání.

Můj zájem se momentálně trochu odchýlil od uměleckých záležitostí, ale jen přechodně. Nedávno jsem dokonce měl i jedno čtení svých věcí v jedné kavárně, na to bych taky rád navázal. Jen musím mít co číst, musím mít pocit, že to stojí za to a hlavně se zas musím někam vecpat. 

Takže pokud to tu náhodou někdo ještě hodlá číst, tak budu rád, když mi necháte aspoň nějakou zpětnou vazbu dole v komentech, zas takový grafoman nejsem, abych to psal všecko jen pro sebe...

Mimochodem, můj hudební vkus už totálně zdegeneroval, toto teď poslouchám: