Ano, moc často sem nepřispívám. Ano, poslední půlrok o mně skoro nebylo slyšet, většinou jsem trávil čas se starými dobrými kámoši na pivu, než abych chodil na akce se spoustou lidí. Určitě to mělo svoje důvody, o kterých se nechci moc rozepisovat, důležité je, že to neznamená vůbec nic špatného. Ani to, že jsem se nějak změnil nebo tak něco. Jde o to, že momentálně to tak asi mělo být, necítil jsem potřebu cpát se někam do světa, chtěl jsem svůj klid. Čas od času se mně střídá introvert s extrovertem.
Hodně věcí v životě člověk dělat musí, hodně protože chce. Ať už píšu sem nebo dělám cokoliv jiného, vždycky je to kvůli nějakému puzení a inspiraci. Když ani jedno nepřichází, věnuju se běžným všedním činnostem, protože když se moc tlačí, je z toho většinou hovno.
Mimochodem ty anglické nadpisy používám kvůli tomu, že ten font nepodporuje českou diakritiku a mně se líbí tak moc, že ho kvůli tomu nechci měnit...
pátek 26. prosince 2014
pátek 7. listopadu 2014
Breakfast of champions,
or goodbye blue monday.
Určitě znáte ten pocit, kdy naprostou náhodou narazíte na naprostý skvost. Mně se to stává pravidelně při náhodném brouzdání mezi regály v knihovně. V létě jsem takto narazil na knihu Snídaně šampionů, kterou napsal Kurt Vonnegut. Jelikož se teď pochopitelně zabývám převážně naší českou literaturou, byl tento kousek příjemným zpestřením. Vonnegut byl skutečně velikán.
Spoilery nebudu vyzrazovat a řekl bych, že děj není tím stěžejním na tomto díle. Za to důležité považuji především sarkastické postřehy, časté autorovy vstupy a odbočky od vyprávění, ve kterých reflektuje lidské vlastnosti a zejména tehdejší americkou společnost s vtipem sobě vlastním. Je to ten druh knížky, u které si vychutnáváte každou větu a jste neustále napjatí. Ne snad kvůli tomu "jak to nakonec dopadne", ale kvůli tomu, co na nás Vonnegut vytasí na další stránce.
Snídaně šampionů je román, který je poměrně netradiční. Na první pohled zaujmou autorovy vlastní ilustrace, které text nekomentují, ale jsou jeho součástí. Je to originální způsob, jak oživit text a dodat mu hravosti. Ta však nezmenšuje hodnotu sdělení či myšlenek, jde proti zakořeněné představě, že co je kvalitní, vysoké, musí být složité a náročné. Čtivost je ale dle mého názoru naopak známkou dobré literatury, protože jak řekl Einstein "pokud člověk něčemu rozumí, dokáže to vysvětlit jednoduše".
Spoilery nebudu vyzrazovat a řekl bych, že děj není tím stěžejním na tomto díle. Za to důležité považuji především sarkastické postřehy, časté autorovy vstupy a odbočky od vyprávění, ve kterých reflektuje lidské vlastnosti a zejména tehdejší americkou společnost s vtipem sobě vlastním. Je to ten druh knížky, u které si vychutnáváte každou větu a jste neustále napjatí. Ne snad kvůli tomu "jak to nakonec dopadne", ale kvůli tomu, co na nás Vonnegut vytasí na další stránce.
Zajímavé jsou taky dvě hlavní postavy - postarší trochu podivínský sci-fi spisovatel Killgore Trout a úspěšný podnikatel Dwayne Hoover. Většinu knihy sledujeme cesty těchto dvou postav, které se nakonec protnou a způsobí událost, která je vyvrcholením knihy (pokud se to tak dá nazvat).
Je to neuvěřitelně inspirativní a hravá kniha, kterou je radost číst. Existuje i filmová adaptace, ale tu jsem neviděl a asi ani nechci, protože si neumím představit, jak by se mohlo podařit převést tuto knihu na filmové plátno. Mimochodem, snídaně šampionů je sklenka martini (přeneseně pak jakákoliv podobně zdravá dobrota), nejlíp po ránu.
úterý 28. října 2014
Bones
Jak jsem už řekl, vydal opravdu úctyhodné množství alb (narodil se v roce 94!), což vede k otázce, jestli tu trochu kvantita nevítězí nad kvalitou. Ale tak tomu není, protože Bonesova tvorba je velice různorodá a pestrá. Fascinuje mě, jakým způsobem se nesere s klasickýma gangsta tématama, který prezentuje na bílýho sopláka s podivuhodným sebevědomím (track GoldRope), zároveň umí vytvořit prvotřídní depku a při tom na sobě mít triko kapely Burzum, vyrobit devadesátkovou pohodičku (PlatinumLexus) a tak dále.
Tematicky osciluje mezi klasickýma rapovýma kecama o drogách, děvkách (pimp named Bones) atd. k osobnějším tématům, který zvládá naprosto bravurně tím, že je vtěsná často do jedné sloky a jednoho hooku. Méně často znamená více. V tomto případě to platí určitě, protože zde funguje kouzlo stručnosti, ve kterým jedno slovo nebo věta má větší váhu než sáhodlouhý vykecávání. Určitě zde hraje určitou roli i určitá porce tajemnosti s tím spojená. V kombinaci se skvělýma beatama a zajímavým vizuálním pojetím to tvoří perfektně se doplňující celek.
Po dlouhé době je to rap, který mě zaujal a už jsem dokonce našel zase někoho, kdo se o něco podobnýho snaží v Česku. Schopnost zůstat svůj a zároveň zvládnout disciplínu v její ryzí podobě prostě cením.
"I don't know, I don't know
I don't know which way to go
Walking down the road
Lookin' at the streetlights
Wanna go home, but I don't feel right
Spend my days at the river, spend my nights in the forest
Wakin' up to birds screamin' like I've been here before
See the day I get my license Imma have somethin for ya
If you come here with the issue, know I got somethin' for you
I got that butterfly blade, I don't got no hundreds on me
I don't got a damn thing to lose, if you're not with me"
čtvrtek 16. října 2014
Blablabla
Když se nemáš rád
těžko můžeš mít vůbec někoho rád
nevážíš si sám sebe
a zbývá ti jenom hejt.
Když se nemáš rád
nemůžeš čekat, že tě bude mít ráda
protože to jak vnímá člověk sám sebe
vytváří jeho obraz v očích ostatních.
Když se nesnášíš
nedokážeš chápat
že tě někdo může mít rád
a už vůbec nemůžeš pochopit proč.
těžko můžeš mít vůbec někoho rád
nevážíš si sám sebe
a zbývá ti jenom hejt.
Když se nemáš rád
nemůžeš čekat, že tě bude mít ráda
protože to jak vnímá člověk sám sebe
vytváří jeho obraz v očích ostatních.
Když se nesnášíš
nedokážeš chápat
že tě někdo může mít rád
a už vůbec nemůžeš pochopit proč.
středa 17. září 2014
Storky
Pravda nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu. Vyprávěním historek děláme z našich životů v podstatě umělecká díla. Zní to možná trochu pateticky, ale je to tak. Vesměs je většina lidských životů z převážné části naplněna běžnými všedními činnostmi, jako je vyměšování, čekání na autobus nebo umývání skleniček.
Čas od času se každému z nás poštěstí, že se mu stane něco neobvyklého, co ho vyvede z téhle šedi. Tyhle příhody se pak stávají předmětem vypravování. Vlastně ani tolik nezáleží na tom, jak moc má dotyčný zajímavý život. Daleko víc záleží na jeho schopnosti sdílet a vyprávět svůj příběh. Takříkajíc uplést z hovna bič.
Možná, že je to právě potřeba přikrašlovat si jinak poměrně banální příhody, která vede lidi k pilování svých vypravěčských schopností. I ten nejzajímavější příběh se totiž dá posrat špatným podáním, stejně jako dobrý vtip. Řekl bych, že se snažíme sbírat zážitky z velké části proto, abychom z nich vytvořili příběhy. Díky tomu, že si ten shluk vjemů, postřehů, dojmů a emocí ucelíme do nějaké jednotnější formy, si sami udržujeme vzpomínky na daný zážitek. Samozřejmě vypíchneme to co chceme a naopak pomíjíme věci, které se nám nehodí. Ale tak už to chodí.
Tím nechci říct, že bych byl lhář. Není správné cucat věci z prstu a vymýšlet si. Je jenom potřeba pamatovat na to, že než realistický popis dané situace je mnohem záživnější subjektivní zaměření na zajímavý detaily a tak podobně. V tom je kouzlo vyprávění, někdo dokáže lidi strhnout vyprávěním o nákupu v Tescu, někdo nezvládne zaujmout ani kdyby vyprávěl o cestě kolem světa. Asi tak.
Čas od času se každému z nás poštěstí, že se mu stane něco neobvyklého, co ho vyvede z téhle šedi. Tyhle příhody se pak stávají předmětem vypravování. Vlastně ani tolik nezáleží na tom, jak moc má dotyčný zajímavý život. Daleko víc záleží na jeho schopnosti sdílet a vyprávět svůj příběh. Takříkajíc uplést z hovna bič.
Možná, že je to právě potřeba přikrašlovat si jinak poměrně banální příhody, která vede lidi k pilování svých vypravěčských schopností. I ten nejzajímavější příběh se totiž dá posrat špatným podáním, stejně jako dobrý vtip. Řekl bych, že se snažíme sbírat zážitky z velké části proto, abychom z nich vytvořili příběhy. Díky tomu, že si ten shluk vjemů, postřehů, dojmů a emocí ucelíme do nějaké jednotnější formy, si sami udržujeme vzpomínky na daný zážitek. Samozřejmě vypíchneme to co chceme a naopak pomíjíme věci, které se nám nehodí. Ale tak už to chodí.
Tím nechci říct, že bych byl lhář. Není správné cucat věci z prstu a vymýšlet si. Je jenom potřeba pamatovat na to, že než realistický popis dané situace je mnohem záživnější subjektivní zaměření na zajímavý detaily a tak podobně. V tom je kouzlo vyprávění, někdo dokáže lidi strhnout vyprávěním o nákupu v Tescu, někdo nezvládne zaujmout ani kdyby vyprávěl o cestě kolem světa. Asi tak.
čtvrtek 29. května 2014
Nesmysl
Nedávno jsem narazil na článek, který byl o nějakých aktivistech snažících se o nezávislost nebo autonomii Moravy. Jako rodilého Moravana (všechny větve mojí rodiny po pár posledních generací jsou z Moravy, případně ze Slezska), se mě tahle problematika celkem týká a tak nějak cítím potřebu vyjádřit svůj názor. Taky jsem potkal agitku strany Moravané před volbama, což byl další impulz k tomu, vyjasnit si svůj názor.
Tyhle věčný půtky mezi Moravákama a Čecháčkama se mi zdají většinou dost trapný. Při každé návštěvě Prahy si vytrpím svoji "návštěva z dálného východu/no jo Brňák" chvilku a pak je to v cajku. Beru to jako takovej folklór, něco podobnýho totiž čeká každýho návštěvníka z Prahy u nás. Pokud to nepřeroste určitý meze, je to neškodná sranda. Špatný ale je, když se toho někdo chytne, myslí to vážně a nedejbože z toho začne dělat nějaký politický hesla. Představa Moravy utlačované zlou Prahou/Čechama je zkrátka debilní. Řekl bych, že celý ten problém tkví v tom, že čeština dělá zmatek v pojmenování českých zemí. Například angličtina označuje naši zemi jako Czech republic, Čechy jako Bohemia, Moravu jako Moravia a Slezsko jako Silesia. České označení pak může vyvolat pocit, že území Čech je nějakým způsobem nadřazeno ostatním českým zemím. Podobný problém je s Holandskem, což je jenom označení jedné části Nizozemí, které se ale nějakým způsobem vžilo pro celou zemi.
V minulosti naše země nebyla tak národnostně homogenní jako dneska, žily tu kromě Čechů taky početný skupiny Němců a Židů. Proto se rozlišovaly dvě skutečnosti - národnost a zemská příslušnost. První většinou záleželo na mateřštině dotyčného, druhé na tom kde se narodil/žil. Takže Moravák mohl být stejně dobře Němec jako Čech.
O nějaké diskriminaci ze strany Čech ale nemůže být řeč už jen kvůli tomu, že velká část významných osobností českých dějin byla původem z Moravy (Masaryk, Palacký, Komenský, Mucha, Kundera a mnoho dalších). To, že se v určité fázi přesunuli do Prahy je přirozené, vzhledem k tomu, že je to centrum našeho státu. A ten stát prostě není tak velký, aby měl center víc. Všechny srovnatelně velké země mají pouze jedno centrum.
Obecně si myslím, že štěpit Česko na ještě menší země je naprostá neodůvodnitelná hloupost. Už tak jsme poměrně malá země. Hlásit se při sčítání lidu k moravské národnosti pak u cizinců neznalých poměrů vyvolává dojem, že tu žije nějaká podivná dvou set tisícová (nebo kolik jich to bylo) menšina. Samozřejmě rozdíly existují, o tom žádná. Ale ty najdete i mezi sebou a svými sousedy. Mimochodem hlavní zájem na co největším oddělení Čech a Moravy (případě Slezska) měli vždycky Němci (stačí připomenout název protektorátu). Český národ se zformoval zhruba ve stejné době jako většina ostatních dnešních evropských národů, což bylo někdy v 11. století. Těch tisíc let, se vším co se během nich událo, natolik zamíchalo genofondem lidí žijících v českých zemích, že odvolávání se na nějakou Velkou Moravu nedává smysl. Tím neříkám, že Morava je to samý co Čechy. Jsou tu odlišnosti a je to tak správné, ale nejsou tak zásadní, abychom mohli mluvit o dvou různých národech.
Tyhle věčný půtky mezi Moravákama a Čecháčkama se mi zdají většinou dost trapný. Při každé návštěvě Prahy si vytrpím svoji "návštěva z dálného východu/no jo Brňák" chvilku a pak je to v cajku. Beru to jako takovej folklór, něco podobnýho totiž čeká každýho návštěvníka z Prahy u nás. Pokud to nepřeroste určitý meze, je to neškodná sranda. Špatný ale je, když se toho někdo chytne, myslí to vážně a nedejbože z toho začne dělat nějaký politický hesla. Představa Moravy utlačované zlou Prahou/Čechama je zkrátka debilní. Řekl bych, že celý ten problém tkví v tom, že čeština dělá zmatek v pojmenování českých zemí. Například angličtina označuje naši zemi jako Czech republic, Čechy jako Bohemia, Moravu jako Moravia a Slezsko jako Silesia. České označení pak může vyvolat pocit, že území Čech je nějakým způsobem nadřazeno ostatním českým zemím. Podobný problém je s Holandskem, což je jenom označení jedné části Nizozemí, které se ale nějakým způsobem vžilo pro celou zemi.
V minulosti naše země nebyla tak národnostně homogenní jako dneska, žily tu kromě Čechů taky početný skupiny Němců a Židů. Proto se rozlišovaly dvě skutečnosti - národnost a zemská příslušnost. První většinou záleželo na mateřštině dotyčného, druhé na tom kde se narodil/žil. Takže Moravák mohl být stejně dobře Němec jako Čech.
O nějaké diskriminaci ze strany Čech ale nemůže být řeč už jen kvůli tomu, že velká část významných osobností českých dějin byla původem z Moravy (Masaryk, Palacký, Komenský, Mucha, Kundera a mnoho dalších). To, že se v určité fázi přesunuli do Prahy je přirozené, vzhledem k tomu, že je to centrum našeho státu. A ten stát prostě není tak velký, aby měl center víc. Všechny srovnatelně velké země mají pouze jedno centrum.
Obecně si myslím, že štěpit Česko na ještě menší země je naprostá neodůvodnitelná hloupost. Už tak jsme poměrně malá země. Hlásit se při sčítání lidu k moravské národnosti pak u cizinců neznalých poměrů vyvolává dojem, že tu žije nějaká podivná dvou set tisícová (nebo kolik jich to bylo) menšina. Samozřejmě rozdíly existují, o tom žádná. Ale ty najdete i mezi sebou a svými sousedy. Mimochodem hlavní zájem na co největším oddělení Čech a Moravy (případě Slezska) měli vždycky Němci (stačí připomenout název protektorátu). Český národ se zformoval zhruba ve stejné době jako většina ostatních dnešních evropských národů, což bylo někdy v 11. století. Těch tisíc let, se vším co se během nich událo, natolik zamíchalo genofondem lidí žijících v českých zemích, že odvolávání se na nějakou Velkou Moravu nedává smysl. Tím neříkám, že Morava je to samý co Čechy. Jsou tu odlišnosti a je to tak správné, ale nejsou tak zásadní, abychom mohli mluvit o dvou různých národech.
středa 9. dubna 2014
Sny jsou super
Dneska se mi zdálo, že se sápu do nějakýho kopce uprostřed lesa, když v tom - kde se vzal tu se vzal - šel naproti mně Adolf Hitler oblečený v hermelínovém plášti. Povídal si s Margaret Thatcherovou. Opodál stál zády otočený Napoleon. A napravo si zase De Gaulle taky s někým povídal. Asi jsem nějak vlezl na lesní dýchánek osobností z učebnic dějepisu. Bylo to hodně zvláštní. Z toho Hitlera jsem měl fakt strach když ke mně šel. Přesně takovej strach jakej byste asi měli, potkat Hitlera. Zároveň trochu rozpaky, jestli ho pozdravit a jak se k němu chovat, protože koneckonců je to velice významná osobnost. Každopádně složení téhle sešlosti bylo dost podivné.
Nedávno se mi taky zdálo, že u nás v parku někomu utekla doga, Všichni hrozně křičeli, já napřed nevěděl co se děje, pak jsem ji uviděl jak běží ke mně. Tak jsem taky začal utíkat. V ten moment jsem si uvědomil, že je to sen. Ale řekl jsem si, že tu zůstanu, třeba bude sranda. Vylezl jsem na strom. Bylo to taktak, už mě skoro dostala. Se mnou na tom stromě byl i kluk s flexou, který si vzal do hlavy, že ze stromu přeskočí k sobě domů, totiž do domu vzdálenýho asi 20 metrů. Samozřejmě to byla pitomost, spadl na zem jako hruška a zlomil si obě nohy. Křičel, zůstal ležet a ta doga ho rozsápala. Na to už jsem neměl, a tak jsem se probudil.
Sny jsou zvláštní. Zvláštní je hlavně to, že v nich pociťuju tak zvláštní druh emocí, jaký nikdy jindy za bdělýho stavu. Takže není divu, že se mi moc nechce bdít, když můžu snít, že? :D
Nedávno se mi taky zdálo, že u nás v parku někomu utekla doga, Všichni hrozně křičeli, já napřed nevěděl co se děje, pak jsem ji uviděl jak běží ke mně. Tak jsem taky začal utíkat. V ten moment jsem si uvědomil, že je to sen. Ale řekl jsem si, že tu zůstanu, třeba bude sranda. Vylezl jsem na strom. Bylo to taktak, už mě skoro dostala. Se mnou na tom stromě byl i kluk s flexou, který si vzal do hlavy, že ze stromu přeskočí k sobě domů, totiž do domu vzdálenýho asi 20 metrů. Samozřejmě to byla pitomost, spadl na zem jako hruška a zlomil si obě nohy. Křičel, zůstal ležet a ta doga ho rozsápala. Na to už jsem neměl, a tak jsem se probudil.
Sny jsou zvláštní. Zvláštní je hlavně to, že v nich pociťuju tak zvláštní druh emocí, jaký nikdy jindy za bdělýho stavu. Takže není divu, že se mi moc nechce bdít, když můžu snít, že? :D
středa 2. dubna 2014
čtvrtek 13. března 2014
Where do you go now, when you are only 15?
Když mi bylo 14 15 16, byl jsem malej pankáč. S kámošema jsme se chodili flákat všude možně, pili jsme pivo, levný víno a hulili venky, všude po sobě jsme měli nášivky punkových i jiných kapel a snažili jsme se jezdit na skejtu po našich čtvrtích. Většinou jsme to dost zakempili a jen jsme seděli, kouřili a kecali o pičovinách. K tomu jsme si pouštěli z těch pidirepráčků Misfits nebo Dead Kennedys. A bylo to super. Projíždět se po střeše Kauflandu na skejtu a u toho slyšet Last caress. Na pivo jsme chodili do Mýdla, občas do Temba. Čas od času jsme přečmárali nějaký náckovský nápisy na zdi.
Samozřejmě jsme chodili i na koncerty, na každým jsme propotili triko v kotli. Nosil jsem tlustý ponožky i v létě, aby mi nepadaly glády. K tomu abychom se zmastili nám stačilo podstatně míň než dneska, takže nás to i stálo mnohem míň peněz. Moc věcí mě tenkrát netrápilo, protože jsem byl přijatej na gympl/v prváku na gymplu, takže jsem se o svoji budoucnost nějakou dobu nemusel starat. Kdy tahle doba skončila je těžký určit, tak nějak každej z nás šel svojí cestou. Ne že bychom se úplně přestali vídat, ale už ne jako banda patnácti nebo kolika lidí každej víkend. Což je asi fajn, protože takhle zůstaly jenom vzpomínky, který jsou zakonzervovaný jako knížka nebo film. Nebo fotoalbum. Jak vozím Krtka po parku u Gajdošky v nákupním košíku plným lahváčů. Jak kalíme u Orála, na plný koule řvou Ramones, je tam tisíc lidí a je krásný květnový večer. Na koncert Unseen, mojí nehorázně srdcové kapely, kterej byl asi ten nejlepší v mým životě. Jak jsme se ve čtyřech lidech přisrali na nějakou hipsterskou (tenkrát se jim tak asi ještě neříkalo) oslavu narozenin v posh bytě, kde nás pak vyfuckoval oslavenec, kterýho jsme neznali, protože "mu ti zasraní pankáči vypili víno, co měl schovaný" nebo tak nějak, už si to nepamatuju. Ale určitě jsme udělali nějaký faux pas, to vím :D Nebo jak nejmenovaný kamoš přelezl mezi střechama asi čtyřpatrových baráků, aby někomu na balkóně otrhal ganju (já u toho nebyl, ale ta storka je legendární :D). Takhle by šlo pokračovat donekonečna. Prostě je dobrý v určitý fázi mít svoji partu. Ty lidi mám do teď všechny hrozně rád, i když s některýma už se skoro nevídám.
S tou dobou mám spojený jeden song, kterej mi ji vždycky připomene. Je celkem přesnej, až na to "we all came from unloving homes", což u mě rozhodně neplatí, vlastně je to přesně naopak. Autobusem 60 jsem nejezdil, ale do školy jsem jezdil ze zastávky kudy jezdil, a tak jsem ho každý ráno vídal když mi ta písnička hrála v uších. Ben Zanotto byl Krtek, se kterým jsme mívali srazy na Starce a pak jeli někam do města. Nebo kamkoliv. Tu kapelu mám hodně rád, patří určitě do mých TOP 10 playlistu nejen na last.fm.
Samozřejmě jsme chodili i na koncerty, na každým jsme propotili triko v kotli. Nosil jsem tlustý ponožky i v létě, aby mi nepadaly glády. K tomu abychom se zmastili nám stačilo podstatně míň než dneska, takže nás to i stálo mnohem míň peněz. Moc věcí mě tenkrát netrápilo, protože jsem byl přijatej na gympl/v prváku na gymplu, takže jsem se o svoji budoucnost nějakou dobu nemusel starat. Kdy tahle doba skončila je těžký určit, tak nějak každej z nás šel svojí cestou. Ne že bychom se úplně přestali vídat, ale už ne jako banda patnácti nebo kolika lidí každej víkend. Což je asi fajn, protože takhle zůstaly jenom vzpomínky, který jsou zakonzervovaný jako knížka nebo film. Nebo fotoalbum. Jak vozím Krtka po parku u Gajdošky v nákupním košíku plným lahváčů. Jak kalíme u Orála, na plný koule řvou Ramones, je tam tisíc lidí a je krásný květnový večer. Na koncert Unseen, mojí nehorázně srdcové kapely, kterej byl asi ten nejlepší v mým životě. Jak jsme se ve čtyřech lidech přisrali na nějakou hipsterskou (tenkrát se jim tak asi ještě neříkalo) oslavu narozenin v posh bytě, kde nás pak vyfuckoval oslavenec, kterýho jsme neznali, protože "mu ti zasraní pankáči vypili víno, co měl schovaný" nebo tak nějak, už si to nepamatuju. Ale určitě jsme udělali nějaký faux pas, to vím :D Nebo jak nejmenovaný kamoš přelezl mezi střechama asi čtyřpatrových baráků, aby někomu na balkóně otrhal ganju (já u toho nebyl, ale ta storka je legendární :D). Takhle by šlo pokračovat donekonečna. Prostě je dobrý v určitý fázi mít svoji partu. Ty lidi mám do teď všechny hrozně rád, i když s některýma už se skoro nevídám.
S tou dobou mám spojený jeden song, kterej mi ji vždycky připomene. Je celkem přesnej, až na to "we all came from unloving homes", což u mě rozhodně neplatí, vlastně je to přesně naopak. Autobusem 60 jsem nejezdil, ale do školy jsem jezdil ze zastávky kudy jezdil, a tak jsem ho každý ráno vídal když mi ta písnička hrála v uších. Ben Zanotto byl Krtek, se kterým jsme mívali srazy na Starce a pak jeli někam do města. Nebo kamkoliv. Tu kapelu mám hodně rád, patří určitě do mých TOP 10 playlistu nejen na last.fm.
Took the 60
bus
out of
downtown Cambell.
Ben
Zanotto, he was on there he was waitin' for me
all the
punk rockers
and the
moon stompers
are out on
the corners where
they
sparing for change
I started
thinkin'.
you know I
started drinkin'.
you know I
don't remember too much of that day.
Somethin'
struck me funny when we ran out of money
Where do
you go now when your only 15?
With the
music execution and the talk of revolution
it bleeds
in me and it goes...
Give 'em
the boot the roots the radicals
Give 'em
the boot you know I'm a radical
Give 'em
the boot the roots the reggae on my stereo
The radio
was playin' Desmond Dekker was singin'
on the 43
bus as we climb up the hill
Nothin'
incoming but the reggae drummin',
and we all
come from unloving homes.
(I said)
"Why even bother" and I pick up the bottle
Mr. bus
driver please let these people on
rude girl
Carol was a mini-skirt girl
my blurry
vision saw nothin' wrong.
Tady je ještě akustická verze:
středa 5. února 2014
bLOK
Tak nějak mám pocit, že se mi vytrácí kreativita. Že moc nemám co světu a lidem sdělit. A i kdyby, tak že o to nikdo moc nestojí. Nikoho to nezajímá. Občas je totiž fajn mlčet, aby člověk mohl poslouchat. Kdo moc mluví nic se nedozví, žejo.
Život tak nějak proplouvá a ty největší změny se dějou tak postupně, že si jich ani nevšímám. Všechno se mění každým okamžikem. Nikdo není stejnej člověk, jakým byl před vteřinou, minutou nebo rokem. Svět taky není stejnej jako před vteřinou. Všechno se neustále mění, nic není jistý. Lidi, o kterých sis myslel že jsi je znal, jsou někým jiným. Vztahy, tak jako všechno ostatní na tomhle světě, je potřeba udržovat, jinak vadnou a hnijou. Se skillama je to to samý. To, že jednou zaběhneš 100 metrů za 10 sekund neznamená, že už to zvládneš napořád. Tohle mě sere na škole. Jednorázově se naučíš kvanta věcí, ze kterých tě někdo vyzkouší, dostaneš známku a tím to jakože "umíš". Nebo neumíš, pokud neuspěješ. Možná se to dá omluvit tím, že se ve škole z 90% učí jenom nepoužitelný teoretický kecy.
Kdesi jsem zase zahlídl myšlenku, že každým momentem se přesunujeme mezi paralelníma vesmírama. Každým rozhodnutím, který kdokoli udělá, vytváří paralelní realitu. Což je dost zajímavý koncept, který dost souvisí s tou věčnou změnou.
Takže jsem ze sebe vypotil tuhle večerní chvilku filozofie, kterou jsem prostě jen chtěl říct, že....všechno je jinak. Proto je asi blbost nějak ulpívat na minulosti. I když to taky hodně často dělám.
Život tak nějak proplouvá a ty největší změny se dějou tak postupně, že si jich ani nevšímám. Všechno se mění každým okamžikem. Nikdo není stejnej člověk, jakým byl před vteřinou, minutou nebo rokem. Svět taky není stejnej jako před vteřinou. Všechno se neustále mění, nic není jistý. Lidi, o kterých sis myslel že jsi je znal, jsou někým jiným. Vztahy, tak jako všechno ostatní na tomhle světě, je potřeba udržovat, jinak vadnou a hnijou. Se skillama je to to samý. To, že jednou zaběhneš 100 metrů za 10 sekund neznamená, že už to zvládneš napořád. Tohle mě sere na škole. Jednorázově se naučíš kvanta věcí, ze kterých tě někdo vyzkouší, dostaneš známku a tím to jakože "umíš". Nebo neumíš, pokud neuspěješ. Možná se to dá omluvit tím, že se ve škole z 90% učí jenom nepoužitelný teoretický kecy.
Kdesi jsem zase zahlídl myšlenku, že každým momentem se přesunujeme mezi paralelníma vesmírama. Každým rozhodnutím, který kdokoli udělá, vytváří paralelní realitu. Což je dost zajímavý koncept, který dost souvisí s tou věčnou změnou.
Takže jsem ze sebe vypotil tuhle večerní chvilku filozofie, kterou jsem prostě jen chtěl říct, že....všechno je jinak. Proto je asi blbost nějak ulpívat na minulosti. I když to taky hodně často dělám.
Tohle je trailer na celkem zajímavý film, zkuste to:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)