Crossroads

No. Odkud začít. Řekněme, že jsem dospěl do životní fáze, ve které si kladu takový ty klasický otázky ohledně svýho života. Co pro mě má smysl, co ne. Co chci v životě dělat a co ne. Co je pro mě důležitý a co ne. Čeho chci dosáhnout. Protože jsem si uvědomil, že nynější stav věcí mi moc nevyhovuje. Hlavně proto, že mi nepříjde, že by v něm byl nějakej progres někam. Jestli to takhle půjde dál, nečeká mě moc oslnivá budoucnost.

Ne že bych se měl nějak špatně (mohlo by být hůř i líp), spíš jsem čekal, že touhle dobou už budu někde jinde. Že se víc věcí posune, ve víc věcech budu mít jasno. Ale pořád se v tom plácám. Snažím se hledat nějakej směr jak dál, ale nějak ho nenacházím, nebo si jím alespoň nejsem 100% jistej. Jedna z mých hodně špatných vlastností je nerozhodnost. Rozmýšlím se tak dlouho, až už není o čem rozhodovat. A taky si moc nevěřím. Jak jsem řekl, hledám cestu jak se posunout dál. 

Mám takovej pocit, že škola mi absolutně nic nedává. Jak to co se tam učí, tak i ti lidi. Ne že by byli nějak špatní nebo zlí. To vůbec. Spíš mám na mysli to, že to není moc inspirativní prostředí pro nějakou tvůrčí činnost. Není tam moc nikdo s kým bych si fakt sedl. Což jsem ani nečekal že se stane. To, jak je to důležitý mi došlo až teď. Mít kolem sebe svoje lidi. Takhle celý dny nikoho blízkýho nepotkám a kontakt mám jen skrz facebook. Někde jsem zahlíd, že co se týče celkové životní úrovně, jste vždycky průměr pěti lidí, se kterýma se nejvíc stýkáte. To je hodně zajímavá myšlenka. Vemte si třeba takový ty dívčí gangy. Většinou se spolu tahají holky přibližně stejně atraktivní. Asi mám pocit, že mám na víc, ale z takovýho toho pudovýho strachu se pořád držím toho průměru, prostřední cesty.

 Každej člověk na vás nějak působí, buďto vás stahuje dolů, nebo vás táhne nahoru. Případně spolu tak nějak stagnujete. Nechci aby z toho vyplynulo, že z tohohle svýho pocitu stagnace viním lidi kolem sebe. Oni za to samozřejmě nemůžou. Pointa je v tom, že každej člověk má věci nastavený jinak. To co je pro něj důležitý, co ho baví a tak dál. Hodně lidí si to ani neuvědomuje a nepřemýšlí nad tím, další lidi (jako třeba já), jo. Vy působíte na lidi kolem sebe a oni zase na vás. Sám to dobře znám z vlastního života. Potíž je, že jak se zdá, mám hodně jinou představu o svojí životní cestě než většina lidí kolem mě.

Tak nějak jsem si už zvykl být trochu solitér a to moje solitérství se bude, řekl bych, prohlubovat. Psal jsem o tom už v článku tlupa. Za těch pár týdnů jsem si uvědomil, že ať už chci nebo ne, musím se smířit s tím, že budu vždycky spíš vlk samotář. Jsem rád ve společností lidí, ale necítím se dobře jako součást nějaké fixní skupiny. Nemám rád když se na mě lidi moc vážou ani když se já moc vážu na ně. Časy pubertálních partiček skončily, teď začíná skutečnej život. To ale neznamená zříct se společnosti ostatních lidí. Je potřeba být nápomocnej a když je potřeba taki pomoc příjmout. Je potřeba myslet na druhý, je potřeba interakce s lidma. Nehcat se inspirovat.

Obrázek je z filmu Princezna Mononke, moc hezký i pro ty co neradi anime atp. .)

Jenomže nemůžete ostatním lidem dávat moc nad svým vlastním životem a čekat, že se někdo bude rozhodovat za vás. Čekat, že vám někdo řekne co máte dělat, tak jak to celý dětství dělali rodiče. Je potřeba vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Pořád nemám jasnej směr ani cíl, ale vím, že cesta nevede hledáním důvodů, ale způsobů. Nehodlám svůj život prosrat něčím o čem vím že nemá smysl, stejně jako nehodlám na smrtelný posteli litovat všech věcí co jsem neudělal. Asi už dospívám a bolí to :D

Sweet nineties

Narodil jsem se v poslední dekádě posledního století minulýho tisíciletí a jsem tím celkem poznamenán. Při těch vzpomínkách na mě padá taková nějaká nsotalgie. Pamatuju si tu fascinaci USA, filmy jako Sám doma, santu s coca colou a návštěvy McDonaldu jako by to byla restaurace s michellinskou hvězdou. Dneska to působí jak z jinýho světa. Samozřejmě, že jsem vnímal i jiný věci. Teď mám na myslí spíš vzpomínky na tu dobu z obecnějšího úhlu pohledu, to co je společný asi všem lidem narozeným mezi lety řekněme 1985 až 95. Nejvíc emocí mám ale spojených se seriálama. Tenkrát jsem je žral. Naštěstí jsme pak neměli zas na čas televizi, takže jejich působení mi nestihlo nějak negativně zdeformovat osobnost. Spíš na ně vzpomínám se slzou v oku, protože svět v nich ukazovanej byl tak krásně jednoduchej a zároveň (pro čtyřletý dítě) uvěřitelnej. Trochu jako pohádky, jen víc "hustý" a "americký". Znělka každýho z těch seriálů ve mně vzbuzuje silný emoce. Fakticky.


Hrozně rád jsem měl Odpadlíka, chtěl jsem mít taky dlouhý vlasy a tak drsnou motorku. Mlátit padouchy a mít indiánskýho kámoše. Lorenzo Lamas byl takovej můj role model. Většinu dílů bojoval se zločinem, pak tam byly i nějaký ženský, ale to jsem jako děcko nevnímal. Leda podprahově, těžko říct.

Na MacGyverovi jsem obdivoval ten jeho nožík, s jehož pomocí a krabičkou sirek byl schopnej vyrobit za 10 sekund vzucholoď a uletět z hořícího skladu napalmu. 

Na Dallas jsem se díval u babičky. Moc už si nepamatuju o čem do bylo, myslím něco o ropných magnátech. Ale podle jedné z hlavních postav, J.R, jsem pojmenoval svýho méďu. Tak si říkám, že mi to asi fakt vymylo mozek :D

Koho by nebavilo dívat se na bandu rozmazlenejch fracků z Beverly Hills 90210. Zajímavý je, že si nepamatuju o čem ty seriály vlastně byly.  Pamatuju si znělky, ksichty a jména. A svoje pocity. Samozřejmě. 

Tak jde čas. To byl typickej nekonečnej seriál, došlo tam tuším i na posedlost ďáblem a já nevím co všecko, jen aby udrželi sledovanost. Byla to taky prča :D.

Last, but not least. Strážci vesmíru. Kdo nezažil, nepochopí.

V devadesátkách jsem taky propadl Simpsnům a Red Dwarfovi, ale to jsou tak nadčasový věci, že to do tohohle retro koutku snad ani nepatří :D. A taky jsem pořád jenom neseděl u televize, žejo. Třeba jsem hrál pogy nebo si četl o dinosaurech :-). Bylo to fajn.

Trailer

Je to tu, s kamarády jsme se rozhodli skloubit naše (nikoliv společné) záliby ve fotbalu (to nejsem já) a konspiračních teoriích (to už jsem já) a natočit nejzbytečnější dílo světové kinematografie hned po Herkulovi 3D a všech filmech s Nicolasem Cagem. Premiéra je až 2.12 (když sečtete cifry vyjde vám 5, k tomu přičtěte počet roků v roce a vyjde vám 6, a třikrát po sobě 6 je 666. Náhoda? Nemyslím si.), zatím je k mání jen trailer, který je asi ještě zbytečnější než to dílko samotný, ale cítím potřebu ho sem dát. A to nejlepší je až na samým konci, tak vydržte....

Tadyk klikněte, nebojte, je to důveryhodná stránka.

Random 3

Dneska se mi opět stalo to, co se mi občas stává a z čeho jsem pokaždé v údivu. Příjde mi to skoro jako nějaký parapsychologický nebo telepatický fenomén.

Tahle píseň se mi nějak hodí k tématu, Mobyho mám moc rád. Originální videoklip je bohužel bloklej.  Je to ze soundtracku z filmu Pláž, kterej je super.

Je to docela prostý. Když jdu přes nějaký místo se kterým mám spojenýho nějakýho člověka, nebo si na něj prostě vzpomenu, vzápětí ho potkám. Zajímavý je to ale v tom, že ho potkám ne ve chvíli kdy na něj myslím, ale až když na to nějak zapomenu nebo to zatlačím do nevědomí a začnu myslet na jiný věci. Jo je jasný že někde prostě lze očekávat určitý lidi. Divit se že potkáte některý konkrétní postavičky třeba v Trojce nebo v Tembu, když tam prakticky bydlí, snad ani nejde.

Dneska se mi to stalo tuším třikrát nebo čtyřikrát. Napřed jsem šel skrz město a vzpomněl jsem si na jednoho známýho právníka, protože jsem si říkal že bych se ho mohl zeptat na nějaký věci, který jsou navíc přímo jeho rankem. Pak jsem na to nějak zapomněl a asi za deset minut jsem ho potkal, když jsem si šel koupit nějaký pití do Tesca. Vlastně jsem ho nezastavil a nezeptal jsem se, protože to vypadalo že spěchá a tak jsem ho jenom pozdravil.

Pak, když jsem jel navečer z knihovny, jsem jel přes místa který mám taky spojený s jednou osobou a tak jsem na ni myslel, není to až taková náhoda že jsem ji tam potkal, protože tudy jezdí každej den. Ale já tama moc ne, navíc jsem tu trasu zvolil úplně náhodně, na poslední chvíli jsem se rozhodl nejet jedním trolejbusem, ale jít kus pěsky a pak jel další tak jsem nastoupil a tak dál, prostě naprosto nepředvídatelný chování, ani já jsem nevěděl kudy vlastně pojedu.

Na nádru jsem si říkal, že bych mohl někoho potkat,když už mám takovej den. Nastoupil jsem do šaliny a zdálo se, že nikde nikdo. Ale když jsem se rozhlídl, zjistil jsem že je tam zas jeden známej, kterýho jsem dlouho neviděl, a tak jsme se dali do řeči.

Poprvé co si pamatuju že se mi něco podobnýho stalo, bylo někdy o prázdninách, kdy jsem šel kolem kámošova bytu a vzpomněl jsem si na něj. Chtěl jsem mu brnknout že bysme skočili na jedno, ale řek sem si že je třeba někde v zahraničí, že na to seru. Tak jsem šel dál, chtěl jsem si za rohem koupit v krámě tričko, tak jsem počítal kolik mám, kolik mi zbyde, jakou vlastně chci velikost, co budu dělat až si ho koupím a tak dál. A na kámoše jsem úplně zapomněl. Co se stalo? Potkal jsem ho za tím rohem a šli jsme na pivo.

Tyhle věci se mi stávají často, může to vypadat jako normální sled okolností, ale já myslím, že v tom hraje roli ta myšlenka na dotyčnýho. A taky není vyjímkou, že když se mi o někom zdálo tak pak zjistím že tomu člověku se zase zdálo o mně. A někdy dokonce i ty samý věci. Náhoda? Nemyslím si. Nebo když se rozsvítí zelená na přechodě zrovna v momentě kdy na něj vkročím, protože jsem na to myslel deset metrů před ním.

 Nechci vypadat jakože mám hlavu vymletou Tajemstvím a všema těma kecama o síle pozitivního myšlení, zákonu přitažlivosti a tak dál, ale určitě na tom něco bude. "Jsou věci větší než jsme my" a jsou věci který sice můžou vypadat podivně a nelogicky, ale prostě jsou.

 Spíš to tak cítím než že bych si to myslel.

Bring down the government. They don't speak for us

Je zvláštní, že i když politický/společenský témata docela často probírám v diskuzích s kedekým a taky o nich často přemýšlím, semka o tom nějak moc nepíšu. Nevím jestli je to dobře nebo špatně. Pravda je ta, že zrovna v těhhle otázkách se moje názory vyvíjí hodně rychle. V těch kvantech informací co se na člověka hrnou je hodně těžký se dobrat nějakýho závěru. Pokud teda nehodláte být demagogičtí omezení řvouni jak z diskuzí na novinky.cz.

Možná se trochu bojím nějak víc prezentovat svoje názory na určitý problémy takhle otevřeně prostě proto, že někdy nemám dostatečnej přehled a podklady pro svý tvrzení. A popravdě se mi nechce věčně dohledávat informace v těch mracích dezinformací,polopravd nebo dokonce lží co kolují všemi médii. Proto je pro mě směrodatný to co vidím, co žiju, co slyším od lidí který potkám. Nechci tím říct že žiju ve svým mikrokosmu a zajímá mě jen kdo s kým kde a nebo jakej si mám stáhnout film. Jenom se snažím brát s rezervou ty věci, který se ke mě dostávají zprostředkovaně skrz média nebo i školu. Vždycky víc dám na svědectví z první ruky. Je dobrý si věci proklepnout z víc stran, stojí to sice trochu víc času, ale aspoň pak nejsem za úplnýho debila. Další věc je, že někdy se člověk nechá strhnout emocema a zapálí se pro něco, co se pak ukáže jako ne uplně košer. To se mi stávalo když jsem byl 14ti letej radikál a v hodinách občanky mi bylo jasný jak je to všechno špatně.

Každopádně. Absence těhhle témat na mým vlastním blogu mě samotnýho zaskočila. Možná by si zasloužily víc místa mezi všema těma výlevama srdíčka, kecama o muzice a rádobyfilozofickejma pseudomoudrama.

The music you feel. The message that heals.

Asi jsem zase chtěl psát článek v podobným duchu jako všechny ostatní, ale ráno jsem si náhodou pustil jedno album od jedné kapely, kterou stavím do svýho pomyslnýho hudebního pantheonu kapel co mě ovlivnily hodně vysoko.

Ta kapela už nehraje, jak už to u skvělých kapel bývá. A možná je to tak i dobře. Je to lepší než aby se stala parodií sebe sama. Název napoví. Have Heart. Trochu zvláštní název pro kapelu hrající hardcore. A navíc ještě sXe. Takže tu nelze čekat nějaký klišé. Dobře možná místy muzika, o co mi ale jde především, je obsah a poselství. Vydali tuším dvě alba plus nějaký EPíčka a živák. To album, který jsem si ráno pouštěl se jmenuje "The Things We Carry". To druhý je "Songs to Scream at the Sun". Taky moc povedený. Určitě doporučuju všecko poslechnout, je to punková muzika, takže to není moc dlouhý, ale je to pecka. To co semka dávám je jenom maličkej výběr, fakt co song to perla.

První věc, která mě zaujala je obal. Koresponduje s názvem alba. Je o novým začátku, o naději na to, že slunce zase vyjde. Ten strom působí až Zenově zklidňujícím dojmem, jako by si pod něj člověk měl sednout a meditovat. Pak je tam to hejno ptáků. Určitě je v tom obsažená ta svoboda, nezávislost a to že letí vstříc něčemu novýmu. A je jich hejno, není jenom jeden samotnej. To mi připomíná jak jsem jednou šel v parku a viděl jsem vránu jak někam letí a byla sama. Teda vypadalo to tak, než zpoza kopce vyletělo celý její hejno a ona se k němu připojila. Tenhle obraz se mi vryl do paměti i kvůli tomuhle obalu. Ono to vypadalo že je sama...ale nebyla... no to je jedno asi.

(Please take me out!) of a world without any heart.

(Take me out!)

When they see my hope and then they rip it apart.

(Take me out!)

Of a world we built to serve our selfish fucking selves.

Can you tell me where does love fit in? 

Where does love fit in?

Where does love fit in? 

Where does love fit in?

Remember what love is.

Co ale hlavně oceňuju je moudrost a vyzrálost jejich textů. Žádný prvoplánový klišé, žádný pseudomoudra ani primitivita. Je z nich cítit hrozně pozitivní náboj. Ale není to tkaová ta trapná naivní pozitivita o tom že všecko bude OK. Je to spíš postoj "život je boj, tak se kurva seber a běž něco dělat, podívej se kolem sebe, zamysli se nad tím co je fakt důležitý, vyser se na svý ego a zkus něco udělat pro ostatní." Dost dělá i muzika, není to žádný posraný country ale pořádná nakopávačka prdelí. Pro mě je to asi nejmotivačnější muzika co znám. Vžycky mě to nakopne. A donutí zamyslet nad tím co dělám a jak žiju. A to mě věru zas tolik kapel nedonutilo. V rámci žánru jsou určitě naprostá špička, objektivně. Je to hudba, která má obrovskou pozitivní sílu. A proto jsem rád že jsem si je dneska po nějaké době pustil. Zase jsem si uvědomil, že bych se měl kurva sebrat a začít znova. Překonat všecky ty frustrace, splíny a jít zas dál. Protože není hanba spadnout ale zůstat ležet. To jsou Have Heart v jedný větě.

"goddamn", he said, "i promised myself

i'd never feel this fucking way

again, this world has got me praying on my knees

for one peaceful thought

in my mind,

my stride,

my life,

my time

is consumed with a thousand thoughts

flying free like a flock of birds

with no direction or intention of finding home

it's so hard to think,

it's so hard to change

when this world doesn't see you any other way

in this world, they choose to see me,

they choose to see me

like a setting sun

so it's up to me,

i have to see me,

i have to see me

like the rising one

in my days somebody told me that the rain would always come,

always come to wash away the pain

but nothing changes and this world still wants me down,

wants me down on my knees praying in that rain

"born this way, die this way"

i'd rather die on my feet

than live on my knees

i'd rather die on my feet

so you can watch me,

you can watch me

WATCH ME RISE

with the things we carry

the loss,

the scars,

the weight of heavy hearts

so i say to the slaves of depression

CARRY ON

and sing the sweet redeeming song

about living this life free and long

watch me, watch me,

WATCH ME RISE

for Miles and miles

Prostě to není jak všechny ty plytký, povrchní sračky co se valí z rádií jenom aby měli lidi v práci nějakou kulisu. Tohle je něco jinýho, jak zpívají Rancid "When I've got the music, I've got place to go."

Cizinec

Tohle je slohovka co jsem psal asi tak před necelýma dvěma rokama do školy, už nevím co jsem z ní dostal, ale určitě nic horšího než dvojku, možná je tam pár chyb tak se omlouvám.

People are strange when you're a stranger, faces look ugly when you're alone (Lidé jsou cizí, když jsi cizinec,tváře vypadají ošklivě, když jsi sám).

Tahle písnička od The Doors mu hraje v hlavě. Pořád dokola. Nemůže se jí zbavit. Nechápe co se stalo. Je mimo. Sedí v kavárně, čumí do zdi a vyfukuje husté oblaky dýmu. Sedí tu s ním pár dalších lidí. Zaujatě diskutují, vzpomínají a vprávějí. A on sedí. A mlčí. Kouří a jediným společníkem mu je Jim Morrison v jeho hlavě. Po chvilce vytáhne knížku a začne si číst. Pak mu dojde, že si číst může klidně v klidu nerušeně doma. Tak se rozloučí a mizí. "Samota není věcí vnějších okolností, ale stavem mysli" si večer píše do diáře. Věděl, že Ameriku zrovna neobjevil, ale pravdivost toho výroku nejde zpochybnit. Nechtěl se utápět v nějaké sebelítosti, to ne. Jenom mu chyběl pocit, že mu někdo rozumí. Že na něm někomu doopravdy záleží.

Přemýšlí kde jsou ti lidé, které znal, se kterými mu bylo dobře. Co se s nimi stalo? Býval vážně šťastný, vždycky kolem sebe měl kumpány se kterými se v jednom kuse smáli sobě navzájem i trablům všedního života. Co po nich všech zůstalo? Číslo v telefoním seznamu. Občas se s někým z nich vídá. Ale staré časy jsou ty tam. Těžko říct čím to je, ale už si nimi nemá co říct. Když se vyčerpá pár klasických témat jako ženy a práce, není toho moc co říct. Nastane trapné ticho. Nejsmutnější bylo, když chtěl udělat večírek se starými kamarády a nikdo nepřišel. Co se dalo dělat, tak pil sám. U stolu pro deset lidí.

Zmáhá ho pocit naprostého odcizení. Cítí se jako mrtvola. Necítí se nějak úzkostně nebo smutně. Necítí se nijak. Ráno vstane, vyčistí si zuby, oblíkne se, jde do práce. Pracuje jako prodavač vysavačů. Takže je nustále v kontaktu s lidmi, kterým neustále musí tvrdit, že se neobejdou bez násady pro extrémně úzké otvory. Ta práce je pro něj naprosto otravná, ale z něčeho žít musí. Pak se vrací do své prázdné garsonky a udělá si něco k jídlu. Pustí si hudbu a jde si číst nebo spát. A takhle pořád dokola.

Sometimes I feel like I don't have a partner, Sometimes I feel like my only friend, Is the city I live in, the city of angel, Lonely as I am, together we cry (Někdy se cítím, jako bych neměl partnera,

Někdy se cítím, jako by mým jediným přítelem bylo město, kde žiju - město andělů, Osamělé jako já, společně pláčem). 

A někdy se jen tak potuluje městem. Pozorujíc lidi, vymýšlí si o nich příběhy i když je vůbec nezná. Občas potká někoho koho kdysi znal. A nebo nasedne do autobusu a jezdí z konečné na konečnou, jak to dělávají bezdomovci. Svoje město má rád, strávil v něm celý život. Vlastně pryč z něj byl jen párkrát. Jen lidé v něm jsou jak z jiné planety. Nebo spíš on si připadá jako z jiné planety. Těžko říct. Všechny ty unavené ksichty a bezduché konverzace. Často si přeje, aby to město bylo liduprázdné. Aby se mohl procházet prázdnými ulicemi, aby se nemusel dívat na všechny ty lidi. Na tlusté maminy,důchodce s rádiovkama, kteří chcou vždcky pustit sednout v poloprázdné šalině,na uspěchané mladé byznsmeny, na lidi somrující na krabičák, na pubertální zmalované holčičky s cígem v hubě. Totální apatie se u něj střídá se znechucením a závistí, jeho srdce je kyselé jak ocet. Těžko se to popisuje.

Přesto je dost chytrý, aby věděl, že to není správné ani zdravé. Ničí jej to. Byl delší dobu nemocný a pořád není tak docela zdravý. A tahle zapšklost mu určitě na zdraví nepřidá. Nikdy se nepovažoval za zlého člověka, dokonce spíš za hodného. Nechápe co se děje. Začíná v sobě mít zmatek, jako by byl jiným člověkem, než kterého znal dřív. Jako by najednou byl někým cízím. Patle se sám v sobě a sám ví že je to k ničemu, že by radši měl dělat něco smysluplného. Zatímco on si tady řeší svoje poryvy a nálady, lidi umírají hlady. Další jsou trháni na cucky při pumových útocích a další se trmácí kilometry daleko kvůli pitné vodě. Tohle jej děsí. Jeho problémy mu najednou připadají tak malicherné. Ale nedokáže se odpoutat.

A neví co má dělat. Ztratil kontrolu. Možný začátek schizofrenie? Nebo nějaké jiné nemoci?

Isolation,Isolation,Isolation.Izolace,Izolace,Izolace.

"Není těžké se stát cizincem, nepotřebujete k tomu cestovat, nepotřebujete k tomu národnost. Stačí ztratit pocit sounáležitosti s lidmi, kteří vás opklopují." Si píše do diáře a jde spát. Tak jako každý den. Až na to, že už se nikdy neprobudí.

Jedna technická

Jak je vidět, články zrovna nechrlím. A ani nebývají zrovna obsáhlý. Ani nijak zvlášť obohacující. Spíš potřebuju nějaký medium kterým dát světu vědět o svých myšlenkách trochu uspořádnanějí, hlouběji a komplexněji než třeba na facebooku ( kde by to ještě k tomu sralo spoustu lidí) nebo twitteru. Tumblr nemám protože nemám foťák, takže by mi byl k hovnu. Nedávno jsem si založil i profil na deviantartu kam občas hodím něco co sesmolím, ale zatím to moc nestojí za řeč, takže sem ani nedávám odkaz. Muziku co poslouchám mám na last.fm. Nejsem žádnej grafoman a ani nemám potřebu tu psát o každým svým prdu. Na to bych si založil deník a určitě bych to nevystavoval takhle veřejně.

Důvod proč mám blog je ten, abych si zesumíroval myšlenky skrz to, že je někam publikuju. A takhle veřejně to sdílím proto, aby na to každej mohl reagovat a říct co si o tom myslí, říct jakej jsem dement nebo jak jsem dobrej. A taky by mě zajímalo co sem chodí za lidi, podle statistik je půlka lidí z Česka (kteří rozumí obsahu) a druhá půlka jsou lidi z Ruska a já nevím odkud co se sem dostali přes jakýsi pochybný stránky s podivným obsahem. Z těch Čechů to budou většinou asi lidi co znám a kterým pošlu link nebo tak něco....

Takže kdybych to měl shrnout. Komentujte prosím. Potřebuju zpětnou vazbu, kdyby ne tak bych si tyhle sračky psal někam do sešitku a pak spálil. Díky zpětné vazbě pak budu víc motivovanej cokoli dělat. Takže i když si myslíte že tenhle blog patří do pomyslný žumpy českýho internetu, aspoň mi to napište, dík.

I feel love...well....i dont....nevermind

Jak tak žloutne to listí a je dřív tma, bývám z toho trochu naměkko. V podstatě jsem hodně citlivý člověk, i když to tak někdy nemusí vypadat. A tak i človek jako já někdy potřebuje pohladit, dát pusu nebo tak různě...

Can anybody find me somebody to love?

Each morning I get up I die a little

Can barely stand on my feet

Take a look in the mirror and cry

Lord what you're doing to me

I have spent all my years in believing you

But I just can't get no relief,

Lord!

Somebody, somebody

Can anybody find me somebody to love?

I work hard every day of my life

I work till I ache my bones

At the end I take home my hard earned pay all on my own -

I get down on my knees

And I start to pray

Till the tears run down from my eyes

Lord - somebody - somebody

Can anybody find me - somebody to love?

(He works hard)

Everyday - I try and I try and I try -

But everybody wants to put me down

They say I'm goin' crazy

They say I got a lot of water in my brain

Got no common sense

I got nobody left to believe

Yeah - yeah yeah yeah

Oh Lord

Somebody - somebody

Can anybody find me somebody to love?

Got no feel, I got no rhythm

I just keep losing my beat

I'm ok, I'm alright

Ain't gonna face no defeat

I just gotta get out of this prison cell

Someday I'm gonna be free, Lord!

Find me somebody to love

Can anybody find me somebody to love?

A tak když na mě dolehne ta podzimní melancholie, říkám si že bych se rád k někomu přitulil a tak různě, však to znáte. Prošel jsem si poslední dobou (to znamená něco přes dva roky) takovým malým očistcem s jednou slečnou a díky tomu jsem si uvědomil spoustu věcí. Ona pro mě hodně znamenala, myslím že jsem nikdy neměl nikoho tak rád jako ji, ale  už to prostě takhle dál nešlo. Nikam to nevedlo, bylo to o ničem a nic mi to nedávalo snad jen krom chvilkových iluzí že mi patří než se na mě zas vysrala aby byla s nějakým kriplem a pak zas přilezla.... Potíž je /když zabrousíte  do starších článků je tam o tom nějakej žvást/ že ona byla tzv. Porshe. Prostě je těžký najít jakoby náhradu abych si nepřipadal jako zoufalec co se spokojí s čímkoli jen aby nebyl sám. Je pravda že jsem hodně náročný a čím dýl nikoho nenacházím tím víc je ta moje představa konkrétnější a konkrétnější. Takže je nakonec dost možný že bude tak přesná, že takovej člověk ani není. Ale aspoň konečně vím co chci a ne co nechci ! Mám dost jasnou představu o vzhledu /ale ta představa obsahuje celkem širokou škálu/, povaze a zálibách té slečny. A to je v prdeli. Protože hledat podle takovéhle šablony vylučuje faktor randomu, kterej je zrovna v téhle oblasti dost podstatnej. To že potkáte někoho a prostě se vám nějak zalíbí ani nevíte proč....Ale já jsem idiot a začnu mít pocit že to pořád není to ono, že mě někde utíká holka která je prostě dokonalá. Tak nějak vím že nikdo takovej není....Ale nechci si to přiznat. A hlavně....hlavně už jsem dlouho nepotkal nikoho u koho bych si řekl: "Doprdele to je ale krutá holka!". Ale to je asi dobře protože pak to většinou skončilo dost tragicky nebo trapně. Nakonec těch pár málo "vztahů" co jsem navázal začalo docela dost nenápadně...Takže jsem jak 12ti letá holka co čeká na svýho zasranýho prince na bílým koni. Jen u mě je to Ramona Flowers nebo bůhvíkdo :D

A v neposlední řadě já taky nejsem zrovna ztělesněním mužské atraktivity. Popravdě mě neustále příjemně překvapuje ta pozornost věnovaná mé osobě opačným pohlavím. Asi se se mnou hezky povídá nebo já fakt nevím....

A tak se trochu bojím, že nakonec zůstanu sám na celým světě, zestárnu sedíc u škopku v hospodě nebo v nějaké debilní práci co mě bude srát. Ale naděje umírá poslední, ne?

My generation.

Nějak na to přišla řeč při mnoha rozhovorech s mýma kamarádama/vrstevníkama. A to nezávisle na sobě. Celkem si stěžujeme, jsme nespokojení a tak nějak znudění tím vším, životem. Tak nějak nevíme co sami se sebou, víme co nechcem ale co jo, to nevíme. Máme pocit, že máme na víc, ale nevíme na víc čeho. Chceme chtít, ale asi vlastně nechceme. Jsme chroničtí lenoši. Duchny. A to je nám 20. Teoreticky nejlepší léta života a my už se cítíme být prázdní a vyhaslí. Bez vize. Vím, že když mi bylo 16, byl jsem plnej elánu a měl pocit, že všecko bude pořád ok. Že pořád bude nějakej progres, něco novýho, pořád co objevovat. Že život bude pořád plnej překvapení. Je jasný, že člověk časem vychladne z tohohle mladickýho nadšení. Ale že to bude hluboko po třicítce a ne ve dvaceti.

Asi je to potíž naší generace. Žijeme tak nějak zrychleně, díky internetu a mobilům máme pocit že jsme všude, a když náhodou ne, máme hroznej pocit že nám něco uniká. Jo uniká. Uniká nám život, protože kdo je všude, není vlastně nikde. Svět se na nás valí a my vidíme všechny ty lidi kolem sebe, úspěšný i ty neúspěšný, šťastný a nešťastný a buď chceme nebo nechceme být jako oni a přitom zapomínáme být sami sebou. Spoustu věcí bereme jako samozřejmosti i když nejsou. Nakonec si myslím že to máme ze všech generací nejtěžší. Protože my nebojujeme s nikým jiným než sami se sebou.

Sám nemám plán

Nula a jedna, tma versus světlo

Pro nic za nic, z ničeho všechno

Očím, co viděj černobíle všechno mezi mizí, není 

Čas maximálně ukáže jim různý stupně šedi

A zejtřky jsou jen další filmy pro pamětníky

Laurel a Hardy, tak proč si ty haldy nepřibarvit 

Samotná tma je nebýt, moc světla oslní

Barvoslepí duhu sotva ocení

Když se věci vyhrotí, zbydou jenom jejich obrysy

Jenže příběh bez obsahu jsou jen holý nesmysly

Všechno se vším souvisí, černá-bílá, žádná výjimka

A důsledky si s sebou nesem jak mateřský znamínka

Jakoby revoluce bez mas, hudba bez bas

Já a ty bez nás 

Sám nemám plán, jenom čekám 

Ve vlnách stoupám a klesám

Kolem mě se valí řeka

Neustále něco zaniká i vzniká

A já uprostřed toho jenom hledám svýho fleka

Přestože vím, že světa je tu moc na jednoho člověka

Není to dopis, ale každej to má uvnitř svojí schránky

Bez toho jsme jenom prázdný slánky

A dny pouhý omalovánky

A proto dík, žes přišla vybarvit ty černobílý stránky

REF:

Máš zvláštní dar, víš,

Kam přijdeš, tam vybarvíš

Lidi i okolí i tenhle bar, víš

A barvy hrajou, když tvý světlo sílí

A potom – pššš – jsi pryč a všechno je zas černobílý

Máš dar, víš,

Kam přijdeš, tam vybarvíš

Lidi i okolí i tenhle bar, víš

A barvy hrajou, když tvý světlo sílí

A potom – pššš, pššš...

Jednu věc poznáš i z černobílejch fotek 

To když ti život mezi prstama protek

A ten zbytek, co máš ještě v ruce

Si můžeš tak akorát utřít do svejch šortek

Post mortem přišel jsem s narozeninovým dortem

Faux pas, situace hloupá

Hloupější ale, kdo si z ní nic neveme

Občas příliš řečí vedeme

O tom, co bysme, a nebo ještě hůř, co jsme měli

Celí na větvi, kterou si jistě a rychle řežeme pod prdelí

A kdo tý svojí nezavelí

Nemůže doufat, že to za něj zvládnou jiný

Všichni chodíme blátem a málokdo se při tom nezašpiní

Nemá cenu házet perly sviním

Dokud jsou tací, co když jsou šťastný, tak se cejtěj provinilí

Nechtěj zachránit, chtěj nás tam dole s nimi

Tak, jako by bez světla nebyl svět, není svět bez chyby 

Když ho světlo vyrvalo temnotě z náruče, tak už tu byli

A tebe, mě, nás všechny mezi ně na šachovnici postavili

Všechno nebo nic, láska nenávist, ne či ano

A mezi tím jen málo, co by za to stálo 

Ale s tebou, lásko, je to všechno co potřebuju pro barevný ráno

Jdem dál...

(Prago Union, Černobílá)

A takhle já se mám.

Tlupa.

Člověk potřebuje někam patřit. Každej. Dává mu to pocit jistoty a bezpečí. To že je součástí nějaké širší skupiny lidí a že když se cokoli semele, nezůstane na to sám. Za dobu vývoje lidského rodu byl jednotlivec skoro pořád závislý na svojí tlupě. Sám by chcípl po pár dnech protože by to prostě nezvládal. I dneska jsme neustále odkázaní na ostatní. Asi těžko si dneska člověk sám obstará (vyrobí,vypěstuje a tak dál) všechno co potřebuje od jídla a ošacení, přes energii kterou spotřebovává až po zábavu (to je hodně smutný   když si uvědomíte kolik lidí není schopno se samo ani zabavit).

I dneska máme svoje tlupy i když si to neuvědomujem. Zmalovaný puberťačky s cígem v hubě posedávající před všema typama škol v hloučku minimálně po šesti, štamgasti v pajzlech rozebírající fotbal a tak dál. Je to docela fajn někam patřit. Nemyslím, že je dobrej ani jeden z extrémů. Introvertů je v populaci rozhodně mnohem míň než lidí co se za ně označují (jen proto aby byli zajímaví). Často je to taková ta póza stranění se společnosti prostě jen proto, že se dotyčnej z nějakýho důvodů bojí o svoje ego, nebo jen chce být zajímavej a "ne mainstream". Na druhou stranu tu pak jsou takový ty tupý typy, který přejímají a kopírují všecko od svých kamošů, od oblečení až po gestikulaci a hlášky. Ani jedno není zdravý. Ale to je snad jasný.

Super na tom je ten pocit sounáležitosti. To že patříte mezi nějakou skupinu nebo komunitu se kterou máte něco společnýho. Hodně často je to pojítko muzika, životní styl, styl oblíkání nebo jiný zájmy, ale je to vždycky něco u čeho je fajn že máte s kým sdílet. Je to asi hodně potřeba v době puberty/adolescence kdy se každej tak nějak hledá a formuje svou identitu. Protože v momentě kdy se cítíte být součástí nějaký tý svý tlupy, málokdy máte krizi identity (tzn. že tak nějak nevíte kdo vlastně jste, co chcete, proč jste tady a jakou máte vizi pro příštích pár let). Naše generace nemá žádnou velkou světovou válku, žádnou velkou hospodářskou krizi. Naše válka je duchovní, naší krizí jsou naše životy. - Chuck Palahniuk  Zrovna tahle krize identity mě postihuje, protože nic takovýho jako pocit sounáležitosti momentálně nemám a trochu mi to asi chybí. Ještě nejsem natolik dospělej abych si se vším poradil sám. Ale s většinou mých bližších kamarádů už nemám moc společnýho. Máme odlišnej pohled na svět, jiný zájmy, posloucháme jinou muziku a já nevím co všechno. Takže jsem čím dál víc na vlastní planetě plné mých vlastních představ ve kterých se dost ztrácím. Ono je fajn když máte různý vlivy od různých lidí. Což mám, ale jsou slabší a slabší jak jsou mi ti lidi dál a dál. Takže ve výsledku mám plnou prdel známých ale bližší kamarádi jsou jakoby dál a dál. Asi je to úděl dospělosti, že je člověk najednou na tom světě tak nějak sám a musí se tím prokousat, udělat si pořádek v hlavě sám a o to je to pak nakonec asi lepší. Tak doufám že tu svou krizi nějak zvládnu.

Do jisté míry funkci tlupy nahrazuje to, když s někým chodíte. To že vám někdo potvrzje to, že sjte takový člověk jaký máte být. A taky vám dává ty nový podněty. Pamatuju si, že vždycky když jsem s někým chodil, tak mě to ovlivnilo, i když jsem si to uvědomil většinou až zpětně. Ale teď jsem celkem dlouhodobě sám a nic nenaznačuje tomu že by se na tom mělo něco změnit, takže smůla.

Trochu se bojím izolace. Potřebuju mít pořád pocit, že se nějak vyvíjím, někam posouvám, jinak si připadám že zakrňuju a nejsem si jistej jestli to není právě teď. Navíc pokud kolem sebe máte spřízněný lidi, inspiruje vás to k tomu abyste něco tvořili,dělali a to ať sami tak třeba i s nima. Jak jsem řekl, začínám mít pocit, že žiju na vlastní planetě a ostatní lidi maj svoje planety v jiný soustavě nebo i galaxii. A na těch planetcáh se vedle hsebe budí a dělají si snídaně, nebo spolu chlastají až do rána. Chodí spolu na koncerty svých oblíbených kapel a rozebírají politiku u piva. A já jsem na svý planetě a píšu blog.

Je toujours bois du café

 

Kafe piju rád. Doma nemáme kávovar, takže s emusím spokojit s turkem a mlíkem. Je to v pohodě "droga". Mám rád, že jsem pak aspoň trochu nakoplej něco dělat, oproti mojí jinak běžné totální pasivitě a lenosti. A taky mám lepší náladu, nejsem tak zkleslej. To je bonus. Je to tak i po Red Bullech a takovejch věcech, ale to nechci pít moc, není to zdravý na zuby (který mám už tam dost křivý a žlutý, mimochodem se mi dneska zdálo že mi vypadávají) a vlastně je to nezdravý tak nějak celkově. Ale kofein mi zatím dělá dobře, hlavně se snažím mít na to kafíčko vždycky dost času a klidu, pustím si muziku nebo si s někým sednu a povídám si. Je to fajn. A snažím se to nepřehánět a nepít víc než dvě denně. Zatím. Jenom se bojím až začnu dělat ěnjakou ultranáročnou stresující práci. To to budu asi pít z kríglů :D.

A cigaretka je k tomu ideální. Prostě si udělat pohodíčku. Je to takovej malej pátek večer i když je třeba úterý. Nebo středa jako dneska. A navíc tak hezky voní a dodává takovou nějakou imidž intelektuální, pokud se u toho umíte správně tvářit a vedete ty správný řeči. Teplé nápoje jsou obecně fajn, ale řekl bych že třeba takovej čaj není tolik společenskej ani pracovní. Čaj je ideální v sobotu večer když se vám nikam nechce a čumíte se po desátý na Impérium Vrací Úder. Jo.

A taky je fajn se domluvit "na kafe". Pokud se vůbec s tím dotyčným/dotyčnou sejdete, stejně většinou jdete pít víno do parku. Ale zní to líp a budí to dojem že jste někdo na úrovni.

Envy.

 

Zjistil jsem, že hodně závidím. Je to veskrze špatná věc, ale těžko se s tím dá něco dělat. Je to jako když na někoho máte vztek nebo ho milujete. Těžko se s tím bojuje. Je těžký přijmout fakt, že ne každej je stejně nadanej, stejně majetnej, stejně hezkej nebo stejně inteligentní, pokud zrovna vy nejste ten kdo má tu výhodu. Je těžký příjmout fakt, že někdo má skvělej a zajímavej život, a nemusí nic moc řešit, zatímco vám váš život příjde zbytečnej asi jako nošení slunečních brýlí ve sklepě. Někdo prostě má a někdo ne. Někdo jezdí po světě a někdo sedí na prdeli doma. Někdo má krásnou holku někdo má akorát svou ruku. Někdo má velkej barák, někdo má garsonku v paneláku. Někdo umírá na obezitu protože celý dny žral jen hranolky, pil kolu a pak splachoval svoje tučný hovna pitnou vodou, někdo umírá na to že se otrávil zkaženou vodou, protože by jinak umřel žízní a hlady. Někdo brečí protože mu matka nekoupila i phone, někdo brečí, protože žádnou matku nemá. Někdo si ve dvanácti hraje na komplu Call of Duty, někdo ve dvanácti běhá po savanně a střílí jiný dvanáctiletý z jinýho kmene. A tak dál.

Ale včera jsem viděl zajímavej film a zaujala mě jeda myšlenka v něm. Každej dostaneme pastelky. Někdo jich dostane 32,někdo 16, někdo 6 a někdo třeba jen jednu. A náš život je tkaovej papír. A jde o to co s těma pastelkama nakreslíme. Jestli si celou dobu budete stěžovat že nemáte azurovou a proto nemůžete nakreslit krásný nebe, asi vám nedojde, že tam máte super zelenou na to abyste nakreslili super louku. A vedle vás může sedět někdo, kdo by dal kdoví co za to aby měl tu zelenou protože chudák má jen tužku. A nebo taky nic. A tak se snažím se snažit dívat spíš na to co mám a zbytečně nezávidět i když je to fakt těžký .).

Podzim.

Technicky vzato je ještě léto, ale zítra mi začíná škola, takže už to beru tak, že pomalu začíná podzim. Podzim mám rád, jediný co mě na něm sere je, že je po něm zima. Kdyby pak hned bylo jaro, bylo by to fajn. Zimu nesnášám.

Podzim je fajn, takový zadumaný, lehce melancholický údobí. Lístí žloutne a padá do ksichtu na procházkách parkem s cigaretou a knihou a přemítáním o smyslu života. Ještě není taková zima aby se nedalo být venku ale zároveň už není zabijácký vedro a slunko už taky moc nesvítí.

A tak nějak mi příjde, že se většinou stane hodně věcí. V tomhle období. Možná je to tím, že se všici vrací do škol a do svých prací z dovolených, tím že jsou všici zas nakoncentrovaní na jednom fleku a ne každej kdoví kde. Kolem Vánoc se to zas zpomalí a pak zas až na jaře se život nějak probere. Myslím že mám podzim rád tak nějak už odmala. Protože rád sním a podzim je nejlepší čas na snění. Takovej krásně melancholicky zasněnej ten podzim je.

%

Under a sky, no one sees,
Waiting, watching it happening.
Don’t hurry, give it time,
Things are the way they have to be.
Slow down, give it time,
Still life, you know I’m listening.
The moment that you want is coming if you give it time

When you wake up, when you wake up,
You will find me
When you wake up, when you wake up,
You will find me

Under a sky, no one else sees,
yourself appears in front of me
The sky clears, the sun hits I'm here,
Waiting, it's happening.
The moment that you want is coming if you give it time

When you wake up, when you wake up,
You will find me
When you wake up, when you wake up,
You will find me 

 Kdybych měl vysvětlit, proč mám tuhle píseň rád, řkel bych vám, ať si to video pustíte na full screen a dáte si k tomu něco dobrýho (if you know what I mean .)).

Abandoned dreams

Když jsem býval menší, měl jsem hodně bujnou fantazii a hodně jsem přemýšlel o tom, jaký to bude až mi bude 16,18,20 nebo 30. Pohled na noční město z Bílendy mě naplňoval takovým zvláštním zasněným pocitem. Pocitem jakoby se mělo stát něco velkýho. Nebo když mi bylo 14 a šli jsme se jen tak s kámošema poflakovat ven. Ten pocit svobody a nezávislosti.... A včera cestou domů jsem zjistil, že už takhle moc nepřemýšlím. Většinou ty věci vnímám tak nějak bez prožitku. A už ani tolik nesním. Najednou je život mnohem víc šedej, protože to co dělá život zajímavým s ez větší části děje v naší hlavě.

Normální realita je celkem nuda. Zajímavý je to ve chvíli kdy o tom sníte/plánujete to dopředu nebo naopak když na to vzpomínáte. Nejlepší je někomu vyprávět. Protože on si pak do toho promítne sám svůj svět a nakonec je to spíš jako film než vaše vzpomínka. Pamatuju si jak jsem vyprávěl na gymplu o sídlišti ze kterýho jsem. Možná jsem trochu přeháněl aby to bylo zajímavější, ale lidi co celej život žili ve vilkový čtvrti měli pocit, že snad žiju v nějakým pologhettu, i když většinu obyvatel tu tvoří důchodci,maminky s kočárkama a čtyřicátnící venčící psy. Takhle se modeluje naše realita, protože kdyby byla tak jak je, je hrozně nudná. Proto máme knížky, filmy a umění obecně. A taky drogy. Proč obyčejný fotky většinou vypadají nudně a je potřeba je upravit? Aby svět vypadal zajímavěji. Proto tolik lidí používá instagram. Proto si většina lidí upravuje profilovky na facebooku v gimpu. Snad ani ne proto aby vypadali líp, spíš aby vypadali zajímavěji.

A tak je dobrý mít fantazii, o kterou jak jsem zjistil pomalu přicházím a trochu mě to trápí. Pokusím se s tím něco dělat, protože jinak se z života stane nudnej stereotyp a rutina.

Random 2

Četl jsem teď v Maximu článek o tom, proč se prý ženy neradují. Ta potíž je prý proto, že nejsou tak hravý jako my. Že se neumí jenom tak vyblbnout, protože za vším hledaj účel a smysl. Že nezačnou jen tak lozit po stromech nebo bubnovat na flašky od piva. To ale podle mě nezáleží na pohlaví ale spíš na povaze. Sami to určitě znáte. Pokud od něčeho máte jakýkoli očekávání, který se třeba tak úplně nesplní, jste pak z toho zklamaní. Ale pokud berete věci tak jak jsou, nebo se ty věci dějou tak nějak náhodou, užíváte si je prostě jen proto že jsou a cokoli co se stane berete jako bonus.

Takže proto si moc věcí neplánuju, protože nejlepší zážitky většinou tak nějak příjdou za mnou spíš než já za nima. Samozřejmě že je potřeba vždycky tomu jít trochu naproti ale ne nic lámat přes koleno. Na Rock for People 2010 jsem se rozhod jet tři dny před tím a bylo to naprosto skvělý a tak dále. "Máme dohodu s vesmírem že si navzájem vstříc výjdem." Náhodou jsem narazil na Bukowskiho a Kerouaca v knihovně a jejich knížky mě zasáhly jak máloco. A tak dále. Věřím v to, že vždycky je milion možností jak něco zažít, jde jen o to je rozeznat v tý všední šedí.

Takže to bylo jen takový krátký zamyšlení.

Just.

Someone come and put me on my feet again.

When everybody leaves you lonely, times are worse than sad
And the world is falling on your head
Just remember for all you know, good or bad come what may
You're gonna live tomorrow, if you don't die today

It takes a muscle to fall in love
It takes a muscle to fall in love, yeah-eah-eah
It takes a muscle to fall in love
It takes a muscle to fall in love

Now the fear got in me, it's cuttin' me deep
That's where it's gonna stay and never leave
Someone come lay my worry, someone come kill my pain
Someone come and put me on my feet again, yeah-yeah-yeah

It takes a muscle to fall in love
It takes a muscle to fall in love, yeah-eah-eah
It takes a muscle to fall in love
It takes a muscle to fall in love

We gotta love one another, that's what the good man say
But I got too much trouble going round my head
Someone come and pick up my love, take it all away
'Cause I could break down tomorrow if I don't die today

It takes a muscle to fall in love
It takes a muscle to fall in love, yeah-eah-eah
It takes a muscle to fall in love
It takes a muscle to fall in love

A to je asi tak vše co jsem chtěl říct.

Live your life, not your lifestyle

Minulej víkend jsem byl na Fluffu. Zážitek mi ovlivnily různý nepříjemnosti osobní nebo i posraný počasí. Jinak to ale bylo vcelku fajn. Jen to tam vypadalo kapku jinak než jsem si představoval. Třeba kapely končily na můj vkus moc brzo. A tak ve chvíli kdy jsem byl nejvíc nakopanej z muziky, dohrávala poslední kapela (něco kolem desáté večer). Neříkám že je to špatně, určitě to má svůj důvod, jen je to pro mě dost nezvyk. Možná tenhle článek vyzní jako kritika festivalu, a to bych nerad. Spíš jde o obecnější věci kterých jsem si tam všiml než o festival jako takovej. Myšlenka se mi líbí, je to prostě DIY jak má být. Taky je super kolik je tam lidí ze zahraničí, většinou to byly hodně zajímavý, přínosný a zábavný setkání.

První věc co mě zarazila byla na pátečním koncertě Defeater. Ok tuhle kapelu mám rád, možná budu mít zkreslenej pohled. Šlo o to, že několik lidí tam přitáhlo s transparentama, píšťalkama a celej jejich koncert házli na stage klímky a plechovky. Vadilo jim, že kapela pomáhá americkým veteránům, kteří trpí psychickými problémy způsobenými službou. Už jenom ten způsob jejich protestu mi přišel dost debilní. Ať tam nechodí když jim to tak vadí. Takhle vypadali totálně dětinsky. Nehledě na to, že na pomoci někomu kdo má nějakej problém není nic špatnýho, spíš naopak. A navíc se k tomu dostali protože jejich kamarád veterán spácal sebevraždu. To je pro mě dostatečněj důvod. Kdyby se tohle stalo mě, choval bych se stejně. Jenže to tihle lidi stejně nechápou. Občas by asi bylo lepší použít vlastní mozek než jenom slepě bojkotovat všechno co se netýká jejich ideologie. Zpěvák Defeater řekl moc hezkou větu, něco ve smyslu že "HC punk by měl být msíto kde se setkávají lidi s nezávislým myšlením a vlastním názorem a ne stádo ovcí" čímž uhodil hřbík na hlavičku.

Protože klišé jsem viděl až přehršel. Proti veganům nic nemám, ale musí kvůli tomu nosit milion nášivek a ještě to mít vytetovaný na krku? Příjde mi to trochu jako nějaký náboženství nebo sekta. Někdo věří v boha někdo věří v to že neubližuje zvířatům. Super, ale vtipný je kolik těhhle veganů je proti náboženství, aniž by si uvědomili, že si vytváří vlastní kult. A to samý platí do jisté míry i o straight edge. Samo o sobě je to fajn myšlenka, já to teda moc nchápu proč bych měl být sXe, vzhledem k tomu že nejsem závislej na ničem i když to čas od času konzumuju( navíc mám přirozený sklon k bohémství :D). Ale proč to mít všude na sobě napsaný nebo vytetovaný? Příjde mi to trochu jako póza. Tak jako babičky nosí krucifixy na krku a dává jim to jistotu, že dělají správnou věc, tihle lidi nosí Xka. A dělaj z toho svůj kult. Vrcholem pak je, že někteří  nechodí na kapely co nejsou sXe. Heh, to jako neposlouchaj nic jinýho než asi 0,0001% veškeré hudební produkce? Jejich škoda :D. Nechci aby to nějak vyznělo proti lidem co se takhle rozhodli z vlastní vůle a přesvědčení, ale pochybuju, že jich je tolik. U zbytku je to podle mě spíš konformita s tím co hlásá hodně kapel nebo prostě nějaká póza protože nejsou s to nějak se srovnat sami se sebou. Proto si vždycky říkám, že já žiju svůj život, ne životní styl. Nehodlám se nějak omezovat, cpu si život do kapes (Prago :D), snažím se pobrat co nejvíc protože člověk je tu jen krátce a rozhodně se nechci nějak uzavírat do stupidních škatulek. Ono je jednoduchý následovat trendy, být nezávislej a být sám sebou obnáší mnohem víc pochyb a úsilí.

A když jsme u těch kapel. Nesnáším klišé. Proto se mi neskutečně líbilo vystoupení Graf Orlock, ty si prostě nespletete. Ale když pořád dokola slyšíte o tom, jak je potřeba bojovat za práva zvířat nebo nebrat drogy. Achjo, to nemaj tyhle kapely už 20 let nic jinýho co říct? Proč nějaká hardcoreová kapela nebojuje proti obezitě, týrání dětí nebo sweatshopům. Oni radši budou pořád vykládat jak nežerou maso a zachraňují planetu zatímco nosí boty Nike který vyrobilo děcko v Bangladeši za hrst rýže (nadsázka). Nebo ani není třeba být nějak radikální jen mít nějakou myšlenku sakra. To je to proč mám rád punk, protože kapely zajímá i něco jinýho než jejich bejvalka. Ale tak co už, klišé jsou všude tak proč ne i tady. Ovšem vrcholem je, když kapela co se proklamuje jako sXe kouří v backstagi cíga aby je nikdo neviděl (Awaken Deamons). Podle mě se celá myšlenka od dob Minor Threat totálně vykriplila a dneska už moc nemá význam. Ale na druhou stranu bylo fajn, že tam nebyl moc bordel oproti jinejm festům. Jak odpadky, tak válející se ožralci v bahně.

A poslední věc. I když je to tvrdá hudba, přišlo mi, že v ní moc nejsou tvrďácký pózy jako třeba v metalu. Ale i tak by nezaškodilo víc nadhledu. Nakonec ať chceme nebo ne, hlavně se chcem bavit ale ne úplně bezduše. Příkladem můžou být třeba takoví NOFX. Ironií a humorem se dá často předat mnohem víc myšlenek než nějakýma agitkama při koncertě. A taky trochu sdílet pozitivní náladu když je show. Líbilo se mi jak No Turning Back zpívali o PMA (positive mental attitude) nebo tak. Bohužel na Verse už jsem nebyl, msuel jsem jet dom, ale prý byli super. To mě mrzí, Verse jsou pro mě hardcore jak má být.

Jo H2O to vystihli. A podle mě je jedno jestli je to móda co se týče oblečení nebo nějakých názorů. Jinak naživo byli super .)

Vlastně o těhhle věcech jsem chtěl psát už dávno, jen teďjsem se nějak dokopal k tomu to sepsat.

Feszstivál

Je léto a tak nepublikuju v takový frekvenci ve který bych rád. Je to jednak tím, že na to moc není čas a taky moc není o čem. Poslední dobou mám trochu smůlu, ale snad se to nějak zlomí a karma mi to vrátí, jestli ne, tak budu fakt nasraný .).

A protože je léto, tak snad každý v rozpětí 15-25 let vyráží na nějaký ten hudební festival. Já samozřejmě jako veliký fanda muziky taky. V Česku je nabídka festivalů obrovská, ale na všechny se samozřejmě nejde dostat. A tak je potřeba vybírat kam se vydat a co radši přejít. Roli hraje řada faktorů. Hlavní jsou tři. Co tam hraje, za kolik a s kým tam jet. Takže jsem vymyslel takovej vzorec : (Cena/počet fellaz (kámošů)) * počet kapel co mě zajímají. Čím nižší číslo výjde tím líp. Ještě by se hodil nějaký koeficient pro objev nových kapel, což se občas poštěstí a je to super. Vlastně další důvod proč na ty fesťáky jezdit. A pokud máte last.fm, udělá vám to kompatibilitu s daným festivalem v procentech, jen nerozumím proč mám u hip hop kempu 80% a u Fluffu jen 74% :D.

Takže si projdem pár českých festivalý, který mě zajímají. Samozřejmě je jich mnohem víc, ale já mluvím jen o těch co zajímají MĚ. Já já já jenom já já já já :D.

První je Rock for People. Komerce? Svátek hudby! Hraje tu všecko od hardcoru po folkový písničkáře. Atmosféra je pohodová, i když je tam vždycky spousta lidí. Je fakt že je to dražší, ale to se od tak velkýho festivalu dá očekávat. Poprvé jsem tam jel náhodou (2010), protože tam byl našlapanej line-up a podařilo s emi tam najít brigádu. A rozmetalo to moje představy o komerčním festivalu pro debílky. Je to tam fajn, hlavně díky obrovskýmu žánrovýmu rozpětí vás ani po třech dnech ta muzika neomrzí a často objevíte super kapely (jako já třeba loni The Quemists). A hafo se tam paří i v kotli, není to tam vůbec líný, je vidět že tam jezdí lidi co ví. Samozřejmě není všechno růžový a je fakt že to není žádnej underground, ale ten festival si na to ani nehraje. Stánky T-Mobile nebo Evropa 2 stage....budiž někdo tosponzorovat musí..... Jen škoda letošního počasí, unikly mi kapely kvůli kterým jsem tam jel především :/. Ale právě v tom největším dešti jsme měli tu největší party, takže pohoda .). A hlavně RFP má super termín, je na začátku prázdnin a taky sem jezdí hrozně moc lidí co znám.
 

Druhým fesťákem jsou Mighty Sounds. Tohle je už spíš bižánrová záležitost. Na jedné straně reggae/ska věci, na druhý hc/punk. Byl jsem tam vloni a není to tam zlý. Mimochodem ten festival probíhá v době kdy píšu tenhle článek, takže letos jsem tam nejel. Line up nakonec nebyl až tak marnej a myslím, že bych se tam i tak bavil, ale letos jsem se rozhodl dát předost jiným. Na to, že tam hrají dost okrajový záležitosti, je ten festival hodně zprofanovanej a třeba letos tam jeli lidi, o kterých pochybuju že poslouchají jedinou kapelu v line upu. Jinak ale klobouk dolů pořadatelům za to kam to dokázali dotáhnout. Je to festival poměrně na úrovni. Jenom loni mě už celkem sralo to reggae co tam pořád hrálo, i když reggae mám jinak rád, tohle s euž fakt nedalo :D. Potíž je, že je to týden po RFP a tak se mi už stalo že mi třeba nezbyly peníze nebo tak. Ale taky sem jezdí hodně lidí co znám, což mě vždycky nalomí apoň přemýšlet o tom že pojedu....


Třetici mých favoritů mezi festivaly uzavírá Fluff fest, kde jsem zatím nikdy nebyl, ale chystám se tam letos. Je to undergroundovej festival zaměřenej hlavně na hc/punk/screamo a tak. Což jsou hodně okrajový záležitosti. Navíc jídlo jen vege a tak různě. Celkem se těším a jsem zvědavej jaký to tam bude. Termín je týden po Mighty což je pro mě dost nešikovný, ledaže bych si chtěl dát festivalovej maraton. A taky sem už nejezdí moc mých kámošů, protože taková muzika fakt není pro každýho .). Jinak prej kotle a party fakt wtojí za to, rozhodně to není ospalej festival. A lidi se chovaj slušně. Možná to všechno zní až mco hezky na to aby to byla pravda :D

No pak tu máme třeba Pod Parou. Naposled jsem tam byl v roce 2009 a stačilo. Humus hnus špína. A i když tam hrály dobrý kapely, nikdo na ně nechodil, protože všici ti špínapankáči chtěli vidět E!E jako by na ně nechodili co měsíc. Achjo. Letos tam kapely na první pohled vypadají zajímavě, než zjistíte že jsou to většinou zombie. Dead Kennedys a Misfits by se neměli ztrapňovat a nechat toho dokud je čas. Už takhle jsou to pomalu parodie sebe sama. Proto si cením kapel, který nedělaj laciný reuniony nebo nevystřídaj celou sestavu a nehrajou pod stejným jménem. Mám ty kapely rád a proto je už nechci vidět naživo abych je musel přestat mít rád. Nakonec měli Crass asi pravdu, když zpívali Punk is dead!

Pro vyznavače hodně velkých sypaček jsou tu festy jako Play fast or dont (hodně crustu,grindu a fastcoru), Obscene Extreme (hlavně grind a podobný srandy) a nebo Brutal Assault (pro pravý metloše, ne pro 16ky co milujou Nightwish, pro ty jsou Masters of rock...). Mě osobně tahle muzika nevadí ale na fest bych kvůli tomu nejel, zas takovej fanda nejsem a hlavně bych neměl s kým....

No a pokud jste hipík buďto hodně mladej nebo naopak hodně starej, jeďte na Trutnov. Kdo tam dělá program je mi záhadou ale aby Anti Flag nebo Korn hráli na takovýmhle festu....no nevím. A pokud jste hipík co studuje vejšku tak jedině Colours of Ostrava. Nechci si z toho moc dělat srandu, protože nevím co bude a jednou se tam možná taky potkáme na pivě :D

No a to je snad všecko. Krom hip hop kempu kterej má prej dobrý renomé v zahraničí jsem zmínil snad všecky významnější festy a jestli jsem na nějakej zapomněl (je to dost možný) napiště do komentů.

A užívejte si léta, celej rok pak nebude .)

What they feed you is all lies.

Dneska jsem na novinkách viděl zprávu o tom, že squatteři se rozhodli znovu obsadit Miladu. Po třech letech kdy odtud byli vyhnaní policií a jakousi bezpečnsotní agenturou. Policie dům zdemolovala tak, aby už ty "feťáky a špíny" ani nenapadlo se vrátit. Obecně squatting vnímám spíš pozitivně, ale chápu, že s ním souvisí spousta problémů. Nikdy nic není černobílý. Nikdy jsem na Miladě nebyl, informace mám jen zprostředkovaný, ale vesměs to byly informace pozitivní. O kulturních akcích a nebo třeba i o jídle, který tam vařili náhodným kolemjdoucím. Zkrátka trochu jinej způsob života. Já říkám žij a nech žít. Chápu, že nutně muselo dojít k problémům s hlukem a tak podobně. Nevím jak to tam bylo s drogama, ale pochybuju, že by banda feťáků dokázala udržovat chátrající vilu v obyvatelným stavu a k tomu pořádat kulturní akce a tak dále. Je to prostě střet hodnot.

Jak jsem ale řekl, určitě nebylo všechno ideální. Rozhodně mi ale příjde lepší pokud se o dům, který by jinak chátral, někdo začne starat ačkoli mu papírově nepatří. Lepší než majitel kterej na ten dům sere a začne se zajímat teprv ve chvíli kdy ho někdo využívá ale neplatí mu. Když se nestaráte o svoje dítě, taky vám ho vemou. Ok to je můj názor, snažím se být co nejvíc objektivní, ačkoli je jasný že tak nějak vnitřně jasně straním squatterům a ne zkorumpované policii nebo nenažranýmu buržoustskýmu majiteli. Co moje hlava nebrala, byla reportáž na novinkách. Nakonec jsem rád, že sjem se na tu žurnalistiku nedostal, protože být placenej za takový propagandistický hovna, to radši budu jíst hlínu.

http://www.novinky.cz/krimi/272057-vilu-milada-obsadili-squatteri-sedm-z-nich-je-stale-na-strese.html

Podívejte se na to video. Je to hrůza.