Zjistil jsem, že hodně závidím. Je to veskrze špatná věc, ale těžko se s tím dá něco dělat. Je to jako když na někoho máte vztek nebo ho milujete. Těžko se s tím bojuje. Je těžký přijmout fakt, že ne každej je stejně nadanej, stejně majetnej, stejně hezkej nebo stejně inteligentní, pokud zrovna vy nejste ten kdo má tu výhodu. Je těžký příjmout fakt, že někdo má skvělej a zajímavej život, a nemusí nic moc řešit, zatímco vám váš život příjde zbytečnej asi jako nošení slunečních brýlí ve sklepě. Někdo prostě má a někdo ne. Někdo jezdí po světě a někdo sedí na prdeli doma. Někdo má krásnou holku někdo má akorát svou ruku. Někdo má velkej barák, někdo má garsonku v paneláku. Někdo umírá na obezitu protože celý dny žral jen hranolky, pil kolu a pak splachoval svoje tučný hovna pitnou vodou, někdo umírá na to že se otrávil zkaženou vodou, protože by jinak umřel žízní a hlady. Někdo brečí protože mu matka nekoupila i phone, někdo brečí, protože žádnou matku nemá. Někdo si ve dvanácti hraje na komplu Call of Duty, někdo ve dvanácti běhá po savanně a střílí jiný dvanáctiletý z jinýho kmene. A tak dál.
Ale včera jsem viděl zajímavej film a zaujala mě jeda myšlenka v něm. Každej dostaneme pastelky. Někdo jich dostane 32,někdo 16, někdo 6 a někdo třeba jen jednu. A náš život je tkaovej papír. A jde o to co s těma pastelkama nakreslíme. Jestli si celou dobu budete stěžovat že nemáte azurovou a proto nemůžete nakreslit krásný nebe, asi vám nedojde, že tam máte super zelenou na to abyste nakreslili super louku. A vedle vás může sedět někdo, kdo by dal kdoví co za to aby měl tu zelenou protože chudák má jen tužku. A nebo taky nic. A tak se snažím se snažit dívat spíš na to co mám a zbytečně nezávidět i když je to fakt těžký .).
Žádné komentáře:
Okomentovat