Sweet nineties

Narodil jsem se v poslední dekádě posledního století minulýho tisíciletí a jsem tím celkem poznamenán. Při těch vzpomínkách na mě padá taková nějaká nsotalgie. Pamatuju si tu fascinaci USA, filmy jako Sám doma, santu s coca colou a návštěvy McDonaldu jako by to byla restaurace s michellinskou hvězdou. Dneska to působí jak z jinýho světa. Samozřejmě, že jsem vnímal i jiný věci. Teď mám na myslí spíš vzpomínky na tu dobu z obecnějšího úhlu pohledu, to co je společný asi všem lidem narozeným mezi lety řekněme 1985 až 95. Nejvíc emocí mám ale spojených se seriálama. Tenkrát jsem je žral. Naštěstí jsme pak neměli zas na čas televizi, takže jejich působení mi nestihlo nějak negativně zdeformovat osobnost. Spíš na ně vzpomínám se slzou v oku, protože svět v nich ukazovanej byl tak krásně jednoduchej a zároveň (pro čtyřletý dítě) uvěřitelnej. Trochu jako pohádky, jen víc "hustý" a "americký". Znělka každýho z těch seriálů ve mně vzbuzuje silný emoce. Fakticky.


Hrozně rád jsem měl Odpadlíka, chtěl jsem mít taky dlouhý vlasy a tak drsnou motorku. Mlátit padouchy a mít indiánskýho kámoše. Lorenzo Lamas byl takovej můj role model. Většinu dílů bojoval se zločinem, pak tam byly i nějaký ženský, ale to jsem jako děcko nevnímal. Leda podprahově, těžko říct.

Na MacGyverovi jsem obdivoval ten jeho nožík, s jehož pomocí a krabičkou sirek byl schopnej vyrobit za 10 sekund vzucholoď a uletět z hořícího skladu napalmu. 

Na Dallas jsem se díval u babičky. Moc už si nepamatuju o čem do bylo, myslím něco o ropných magnátech. Ale podle jedné z hlavních postav, J.R, jsem pojmenoval svýho méďu. Tak si říkám, že mi to asi fakt vymylo mozek :D

Koho by nebavilo dívat se na bandu rozmazlenejch fracků z Beverly Hills 90210. Zajímavý je, že si nepamatuju o čem ty seriály vlastně byly.  Pamatuju si znělky, ksichty a jména. A svoje pocity. Samozřejmě. 

Tak jde čas. To byl typickej nekonečnej seriál, došlo tam tuším i na posedlost ďáblem a já nevím co všecko, jen aby udrželi sledovanost. Byla to taky prča :D.

Last, but not least. Strážci vesmíru. Kdo nezažil, nepochopí.

V devadesátkách jsem taky propadl Simpsnům a Red Dwarfovi, ale to jsou tak nadčasový věci, že to do tohohle retro koutku snad ani nepatří :D. A taky jsem pořád jenom neseděl u televize, žejo. Třeba jsem hrál pogy nebo si četl o dinosaurech :-). Bylo to fajn.

Trailer

Je to tu, s kamarády jsme se rozhodli skloubit naše (nikoliv společné) záliby ve fotbalu (to nejsem já) a konspiračních teoriích (to už jsem já) a natočit nejzbytečnější dílo světové kinematografie hned po Herkulovi 3D a všech filmech s Nicolasem Cagem. Premiéra je až 2.12 (když sečtete cifry vyjde vám 5, k tomu přičtěte počet roků v roce a vyjde vám 6, a třikrát po sobě 6 je 666. Náhoda? Nemyslím si.), zatím je k mání jen trailer, který je asi ještě zbytečnější než to dílko samotný, ale cítím potřebu ho sem dát. A to nejlepší je až na samým konci, tak vydržte....

Tadyk klikněte, nebojte, je to důveryhodná stránka.

Random 3

Dneska se mi opět stalo to, co se mi občas stává a z čeho jsem pokaždé v údivu. Příjde mi to skoro jako nějaký parapsychologický nebo telepatický fenomén.

Tahle píseň se mi nějak hodí k tématu, Mobyho mám moc rád. Originální videoklip je bohužel bloklej.  Je to ze soundtracku z filmu Pláž, kterej je super.

Je to docela prostý. Když jdu přes nějaký místo se kterým mám spojenýho nějakýho člověka, nebo si na něj prostě vzpomenu, vzápětí ho potkám. Zajímavý je to ale v tom, že ho potkám ne ve chvíli kdy na něj myslím, ale až když na to nějak zapomenu nebo to zatlačím do nevědomí a začnu myslet na jiný věci. Jo je jasný že někde prostě lze očekávat určitý lidi. Divit se že potkáte některý konkrétní postavičky třeba v Trojce nebo v Tembu, když tam prakticky bydlí, snad ani nejde.

Dneska se mi to stalo tuším třikrát nebo čtyřikrát. Napřed jsem šel skrz město a vzpomněl jsem si na jednoho známýho právníka, protože jsem si říkal že bych se ho mohl zeptat na nějaký věci, který jsou navíc přímo jeho rankem. Pak jsem na to nějak zapomněl a asi za deset minut jsem ho potkal, když jsem si šel koupit nějaký pití do Tesca. Vlastně jsem ho nezastavil a nezeptal jsem se, protože to vypadalo že spěchá a tak jsem ho jenom pozdravil.

Pak, když jsem jel navečer z knihovny, jsem jel přes místa který mám taky spojený s jednou osobou a tak jsem na ni myslel, není to až taková náhoda že jsem ji tam potkal, protože tudy jezdí každej den. Ale já tama moc ne, navíc jsem tu trasu zvolil úplně náhodně, na poslední chvíli jsem se rozhodl nejet jedním trolejbusem, ale jít kus pěsky a pak jel další tak jsem nastoupil a tak dál, prostě naprosto nepředvídatelný chování, ani já jsem nevěděl kudy vlastně pojedu.

Na nádru jsem si říkal, že bych mohl někoho potkat,když už mám takovej den. Nastoupil jsem do šaliny a zdálo se, že nikde nikdo. Ale když jsem se rozhlídl, zjistil jsem že je tam zas jeden známej, kterýho jsem dlouho neviděl, a tak jsme se dali do řeči.

Poprvé co si pamatuju že se mi něco podobnýho stalo, bylo někdy o prázdninách, kdy jsem šel kolem kámošova bytu a vzpomněl jsem si na něj. Chtěl jsem mu brnknout že bysme skočili na jedno, ale řek sem si že je třeba někde v zahraničí, že na to seru. Tak jsem šel dál, chtěl jsem si za rohem koupit v krámě tričko, tak jsem počítal kolik mám, kolik mi zbyde, jakou vlastně chci velikost, co budu dělat až si ho koupím a tak dál. A na kámoše jsem úplně zapomněl. Co se stalo? Potkal jsem ho za tím rohem a šli jsme na pivo.

Tyhle věci se mi stávají často, může to vypadat jako normální sled okolností, ale já myslím, že v tom hraje roli ta myšlenka na dotyčnýho. A taky není vyjímkou, že když se mi o někom zdálo tak pak zjistím že tomu člověku se zase zdálo o mně. A někdy dokonce i ty samý věci. Náhoda? Nemyslím si. Nebo když se rozsvítí zelená na přechodě zrovna v momentě kdy na něj vkročím, protože jsem na to myslel deset metrů před ním.

 Nechci vypadat jakože mám hlavu vymletou Tajemstvím a všema těma kecama o síle pozitivního myšlení, zákonu přitažlivosti a tak dál, ale určitě na tom něco bude. "Jsou věci větší než jsme my" a jsou věci který sice můžou vypadat podivně a nelogicky, ale prostě jsou.

 Spíš to tak cítím než že bych si to myslel.

Bring down the government. They don't speak for us

Je zvláštní, že i když politický/společenský témata docela často probírám v diskuzích s kedekým a taky o nich často přemýšlím, semka o tom nějak moc nepíšu. Nevím jestli je to dobře nebo špatně. Pravda je ta, že zrovna v těhhle otázkách se moje názory vyvíjí hodně rychle. V těch kvantech informací co se na člověka hrnou je hodně těžký se dobrat nějakýho závěru. Pokud teda nehodláte být demagogičtí omezení řvouni jak z diskuzí na novinky.cz.

Možná se trochu bojím nějak víc prezentovat svoje názory na určitý problémy takhle otevřeně prostě proto, že někdy nemám dostatečnej přehled a podklady pro svý tvrzení. A popravdě se mi nechce věčně dohledávat informace v těch mracích dezinformací,polopravd nebo dokonce lží co kolují všemi médii. Proto je pro mě směrodatný to co vidím, co žiju, co slyším od lidí který potkám. Nechci tím říct že žiju ve svým mikrokosmu a zajímá mě jen kdo s kým kde a nebo jakej si mám stáhnout film. Jenom se snažím brát s rezervou ty věci, který se ke mě dostávají zprostředkovaně skrz média nebo i školu. Vždycky víc dám na svědectví z první ruky. Je dobrý si věci proklepnout z víc stran, stojí to sice trochu víc času, ale aspoň pak nejsem za úplnýho debila. Další věc je, že někdy se člověk nechá strhnout emocema a zapálí se pro něco, co se pak ukáže jako ne uplně košer. To se mi stávalo když jsem byl 14ti letej radikál a v hodinách občanky mi bylo jasný jak je to všechno špatně.

Každopádně. Absence těhhle témat na mým vlastním blogu mě samotnýho zaskočila. Možná by si zasloužily víc místa mezi všema těma výlevama srdíčka, kecama o muzice a rádobyfilozofickejma pseudomoudrama.

The music you feel. The message that heals.

Asi jsem zase chtěl psát článek v podobným duchu jako všechny ostatní, ale ráno jsem si náhodou pustil jedno album od jedné kapely, kterou stavím do svýho pomyslnýho hudebního pantheonu kapel co mě ovlivnily hodně vysoko.

Ta kapela už nehraje, jak už to u skvělých kapel bývá. A možná je to tak i dobře. Je to lepší než aby se stala parodií sebe sama. Název napoví. Have Heart. Trochu zvláštní název pro kapelu hrající hardcore. A navíc ještě sXe. Takže tu nelze čekat nějaký klišé. Dobře možná místy muzika, o co mi ale jde především, je obsah a poselství. Vydali tuším dvě alba plus nějaký EPíčka a živák. To album, který jsem si ráno pouštěl se jmenuje "The Things We Carry". To druhý je "Songs to Scream at the Sun". Taky moc povedený. Určitě doporučuju všecko poslechnout, je to punková muzika, takže to není moc dlouhý, ale je to pecka. To co semka dávám je jenom maličkej výběr, fakt co song to perla.

První věc, která mě zaujala je obal. Koresponduje s názvem alba. Je o novým začátku, o naději na to, že slunce zase vyjde. Ten strom působí až Zenově zklidňujícím dojmem, jako by si pod něj člověk měl sednout a meditovat. Pak je tam to hejno ptáků. Určitě je v tom obsažená ta svoboda, nezávislost a to že letí vstříc něčemu novýmu. A je jich hejno, není jenom jeden samotnej. To mi připomíná jak jsem jednou šel v parku a viděl jsem vránu jak někam letí a byla sama. Teda vypadalo to tak, než zpoza kopce vyletělo celý její hejno a ona se k němu připojila. Tenhle obraz se mi vryl do paměti i kvůli tomuhle obalu. Ono to vypadalo že je sama...ale nebyla... no to je jedno asi.

(Please take me out!) of a world without any heart.

(Take me out!)

When they see my hope and then they rip it apart.

(Take me out!)

Of a world we built to serve our selfish fucking selves.

Can you tell me where does love fit in? 

Where does love fit in?

Where does love fit in? 

Where does love fit in?

Remember what love is.

Co ale hlavně oceňuju je moudrost a vyzrálost jejich textů. Žádný prvoplánový klišé, žádný pseudomoudra ani primitivita. Je z nich cítit hrozně pozitivní náboj. Ale není to tkaová ta trapná naivní pozitivita o tom že všecko bude OK. Je to spíš postoj "život je boj, tak se kurva seber a běž něco dělat, podívej se kolem sebe, zamysli se nad tím co je fakt důležitý, vyser se na svý ego a zkus něco udělat pro ostatní." Dost dělá i muzika, není to žádný posraný country ale pořádná nakopávačka prdelí. Pro mě je to asi nejmotivačnější muzika co znám. Vžycky mě to nakopne. A donutí zamyslet nad tím co dělám a jak žiju. A to mě věru zas tolik kapel nedonutilo. V rámci žánru jsou určitě naprostá špička, objektivně. Je to hudba, která má obrovskou pozitivní sílu. A proto jsem rád že jsem si je dneska po nějaké době pustil. Zase jsem si uvědomil, že bych se měl kurva sebrat a začít znova. Překonat všecky ty frustrace, splíny a jít zas dál. Protože není hanba spadnout ale zůstat ležet. To jsou Have Heart v jedný větě.

"goddamn", he said, "i promised myself

i'd never feel this fucking way

again, this world has got me praying on my knees

for one peaceful thought

in my mind,

my stride,

my life,

my time

is consumed with a thousand thoughts

flying free like a flock of birds

with no direction or intention of finding home

it's so hard to think,

it's so hard to change

when this world doesn't see you any other way

in this world, they choose to see me,

they choose to see me

like a setting sun

so it's up to me,

i have to see me,

i have to see me

like the rising one

in my days somebody told me that the rain would always come,

always come to wash away the pain

but nothing changes and this world still wants me down,

wants me down on my knees praying in that rain

"born this way, die this way"

i'd rather die on my feet

than live on my knees

i'd rather die on my feet

so you can watch me,

you can watch me

WATCH ME RISE

with the things we carry

the loss,

the scars,

the weight of heavy hearts

so i say to the slaves of depression

CARRY ON

and sing the sweet redeeming song

about living this life free and long

watch me, watch me,

WATCH ME RISE

for Miles and miles

Prostě to není jak všechny ty plytký, povrchní sračky co se valí z rádií jenom aby měli lidi v práci nějakou kulisu. Tohle je něco jinýho, jak zpívají Rancid "When I've got the music, I've got place to go."