Ale já jsem moravák!

"wiem

ale

pijesz piwo jak czech

palisz trawe jak czech

mowisz po czesku jak czech"

?

Miluju život, život miluje mne.

V posledních týdnech jsem strávil hodně času se všema možnýma lidma co jsem posbíral za těch dvacet let co chodím po téhle planetě. Pochopitelně ne úplně se všema, pár výjimek se našlo, ale ty potvrzují pravidlo. Ať už jsem za nima jel do Šternberka, Vídně nebo Prahy, jen šel grilovat na zahradu, oslavit svatbu a nebo navštívit gympl. Nebo jen tak na škopka. Nebo cokoli. Je to jedno.

Bude to možná znít pateticky, ale každej z těch lidí mi něco dal, někam posnul a mám ho rád. A především - jsem za každýho z nich neskutečně vděčnej bohu, vesmíru, tau nebo kdo/co to tu všecko šéfuje. Mám kolem sebe tolik skvělých lidí, navzájem totálně rozdílných, ale tak to má být. Život má být pestrý.

A další věc je, že i přes všechny kokotské stránky mojí osobnosti mě ti lidi mají rádi. Takže se vůbec necítím sám. I když už ani nepamatuju kdy jsem naposledy s někým chodil, vlastně mě to díky tomu až tak nesere. Ne že by mě trochu netrápily některý věci, ale tak nějak se na ně dívám z jinýho úhlu a předpokládám, že se časem nějak vyřeší...

Začala fakin škola, takže si snad zas budu víc kreslit (přednášky). A třeba věci začnou dávat smysl a mý dny budou žně. Rýsuje se pár dobrých věcí na horizontu, který nechci zakřiknout. Takže asi tolik, doufám, že mi teď už nikdo nebude vyčítat, že sem píšu jen depresivní věci.

Bittersweet symphony.

Na tenhle track jsem narazil úplnou náhodou a chytl mě na první poslech. Pravda, ten podmaz od The Verve je sám o sobě chytlavej a dělá hodně. Text to celý skvěle doplňuje a tak to teď jedu pořád dokola. 

This is my story, my struggle, uh

My bittersweet symphony, my pain, check it

[Verse 1]

Food getting lower, money coming slower

Damn land lord keep bitching cause you owe her

I'm too afraid to grow up, I pray to God I blow up

And roll up in something foreign where the front doors go up

I wonder if my peers could hear my prayers

The only nigga got me scared is the man upstairs

When my back against the wall, I'mma face my fears

I'll swallow my pride 'fore I swallow a tear

Cause I be going hard, Stevie on his job

I'm praying until something happen, I'm answering to God

These wolves got me scarred

I try so hard to survive, guess just to prosper gotta strive

[Verse 2]

Then I hit the stage, all gone and blazed

Everybody know my name and the song I sing

I rejoice my pain and they doing the same

And the haters gonna hate, I'm just doing my thing

Got my bad bitch with me she so dangy

Said she love ASAP cause we so tangy

Living life fast so I feel like kids

And I'm blowing up fast so I feel like B.I.G

With the Super Nintendo, Sega Genesis

Now we doing deals with the major businesses

Get a little change, niggas feel a little strange

Uh-oh truck flow, pull off in a range

Niggas say I changed but I'm living it up

Shit if money didn't change you, you ain't getting enough

Fuck coppin a car, I'm Tryna fly to the stars

Smooth on the moon and I be mobbing to mars

Niggas say I'm ill, y'all ain't telling me shit

Nights that I cried, y'all ain't help me with shit

Ooh now my money change drastic, The coupe do gymnastic

The doors lift up and the roof do a back flip

Zooming through traffic, probably with a bad bitch

Slash actress soon we on our way to Saks Fifth

Life was so tragic, all of that was past tense

Now I'm living lavish, this got to be magic

[Outro]

If I should die before I wake

Pray the lord my soul to take

As I lay me down to sleep

Pray the lord I rest in peace

If I die before I wake

Please rejoice this song I sign

As I lay me down to sleep

Pray the lord I rest in peace

I was a teenage anarchist.

Při psaní minulýho článku jsem si uvědomil, že jsem zase začal pít coca colu, už ani nevím kdy. Dokonce už i občas cháluju ve fast foodech a lá KFC nebo Burger King, v mekáči jsem teda od svých čtrnácti let pořád nebyl, ale asi nebude trvat dlouho poruším to. No a o co vlastně jde? O to, že už rozhodně nejsem antikonzumní rebel, pokud jsem jím někdy vůbec byl. A dokonce se tak už ani nesnažím vypadat.

Colu a spol jsem bojkotoval z takovýho toho dětinskýho levičáctví, boji proti korporacím a blablablabla. A taky i trochu kvůli tomu, že jsem chtěl být zajímavej. Byl to takovej ten pocit, že se tolik nepodílím na chodu tohohle zkaženýho hnusnýho kapitalistickýho světa. Jo tak jsem byl hloupej. Ke cti mi slouží, že jsem aspoň nechodil s cheesburgerem v ruce a punkovým ohozu na demonstrace jako jeden člověk, kterýho znám (a kterýho mám moc rád, jen je občas prostě srandovní). 

Jenomže lepším člověka nečiní to co nedělá, ale to co dělá. Takže tím, že si nekupuješ jednu značku limči nebo nejíš v jedné restauraci nikomu nepomůžeš. Jenom peníze utratíš jinde. Což by dávalo smysl, aspoň ty peníze nepotečou někam doprdele, ale zůstanou třeba tvýmu sousedovi, co má hladový okno s kebabem a on si u tebe zase třeba koupí cigára, žejo. Ale většina těch fast foodů jsou stejně jenom frančízy, který taky zaměstnávají lidi z tohoto města. Takže je to ve výsledku jedno. A jít dneska do shopu a koupit si nějakou slazenou limonádu, tak člověk musí hodně dlouho přebírat, aby nevzal značku co nepatří coca cole. Pár jich samozřejmě je, existuje nějakej výběr. Ale roli taky hraje poměr kvalita  a cena a tak dále. 

Takže co jsem chtěl říct? Že je ze mě v podstatě to, proti čemu jsem se v pubertě tak hrozně vymezoval. Konzument. Jo, už mě nezajímá co odkud je, kdo to vyrobil. Značky jsem nikdy moc neřešil, vždycky mi šlo spíš o samotnej produkt. A pokud je kvalitní, tak si ho koupím. Pozoruju, že můj světonázor se zase dostává do turbulencí s tím, jak stárnu a na věci se dívám jinak. A taky s tím, čím víc mám zkušeností. Za pět let budu určitě zase hodně jinde a pak mě tyhle blbosti doufám přestanou zajímat, protože konečně budu mít ženu, děti, auto a velkej barák, jak to všici chceme, ne? :D Protože:

"Kdo nemění názory, miluje sebe víc než pravdu." Joseph Joubert

To měl být hezkej závěr, ale není. Protože myšlenkovej pochod pokračuje. Lidi nadávají na konzum, na konzumní společnost, jak jdeme do prdele, jak se z lidí stávají tupý ovce, jak mají vymytý mozky a já nevím co všechno. Moc to nechápu. Pokud se to někomu nelíbí, tak ať tak nežije. Nechceš mít vymytej mozek z televize? Kdo tě nutí se na ni dívat? Nebo ji vůbec mít? Kdo lidi nutí trávit víkendy v hypermarketu místo v přírodě? Je to jejich věc, jejich volba. Můžu si ťukat na čelo, ale respektuju, že takhle někdo žije. Pokud se někomu nelíbí takhle žít, tak ať si žije po svým (pokud tím někoho nepoškozuje). Nikdo mu v tom nebrání, každej má zodpovědnost za to jak žije svůj život. 

V podstatě je to totiž hrozně malicherný řešit. Předchozích X generací, počínaje lovcema a sběračema, usilovalo o to, aby žili v takovým světě, ve kterým žijeme my. Neříkám, že tu není spousta problémů, to určitě je, ale to bude vždycky, i kdybychom žili v zemi lízátek a cukroví, tak budeme řešit problém s cukrovkou u malých dětí. Jde o úhel pohledu. Dneska se (aspoň v našich končinách) mají lidi dobře a zlepšuje se to i v ostatních částech světa. Konzum je ok, jsem rád, že ujdu 50 metrů a nakoupím si jídlo na týden. A obzvlášť v naší zemi je fakt málo lidí, co by jim reálně hrozila smrt hladem. Jídla jsou tu všude kvanta, prý jen z vyhozených zbytků ve Francii za jeden rok by se nasytila celá Afrika (tenhle charitativně-africkej problém je zas na jinej článek a tyhle otázky vykořisťování třetího světa jsou moc objemný téma, takže to teď trochu přeskočím). Je super, že si můžu vybrat z 50 druhů jeanů (i když je to v určitým smyslu taky stresující, viz video), monitorů, chleba, piva, knížek nebo čehokoli. A že všeho toho je dost, nehrozí že se ve čtvrtek odpoledne doveze zobží a v pátek jsou prázdný pulty jak někde v KLDR. Neříkám, že je to nějaká svoboda. Svoboda není vybrat si mezi colou a pepsi. Ta spočívá v něčem úplně jiným.

Je to výdobytek civilizace. Směju se všem anarchohippiesluníčkářům, co hlásají něco jako zpátky na stromy. Jo, příroda je krásná, člověk si v ní odpočine, zarelaxuje a uklidní. Ale to je jen výlet. Bez sirek a nože by v lese nikdo koho znám nepřežil dýl jak týden. Příroda je krutá a drsná a proto lidi vytvořili civilizaci a kulturu, zemědělství, průmysl, technologii a já nevím co všechno. Nechci aby mě někdo špatně pochopil - ne nechci zabetonovat celej svět a zaprdět ho zplodinama ze spaloven. Budoucnost patří takové té chytré architektuře co dokáže zabudovat přírodní prvky a zeleň do zástavby, protože zastavěné plochy bude přibývat s tím jak roste počet lidí. Vždycky existuje nějaká cesta a jsme to my kdo si vytváříme civilizaci. Jsem alergickej na to věčný lamentování a fňukání. Většina předchozích generací by se v dnešní době cítila jak v ráji, takže jediný co je třeba udělat je, aby kdybysme se my dostali do doby za dvě sta let připadali stejně. Protože i přes všemožný potíže je tahle doba fajn, můžeme si v noci posvítit, dost možná se dožijeme vyššího věku než čtyřiceti a cesta do Prahy trvá dvě hodiny a ne týden.

Some stuff.

I přes to, že moje lenost dosahuje levelu Lebowski, občas něco málo udělám. Třeba napíšu básničku/text/sračičku nebo něco nakreslím. Bohužel moje fantazie je na trochu jiným levelu než můj výtvarnej skill, takže ty věci nevypadají tak jak bych chtěl. Ale to je už život, tak se s tím smiř, Davide. Jenom bych poprosil o nějakej feedback, pokud si to vůbec někdo přečte, díkec.

Jak určitě mnozí víte, říká se mi Papež. Jednou jsme byli v Boru na nějakým koncertě a shodou okolností tam hrála kapela Stevie Brufen, jejíž nějvětší pecka se jmenuje "Rise of Electropope". Moc se mi ta písnička líbila. Zpívá se tam "Electropapež - Sandokan rock n rollu, elektropapež nepije coca colu", kterou jsem v té době ze zásady nepil.
 http://steviebrufen.bandcamp.com/track/rise-of-electropope

Pro brunety mám slabost. 

Tohle je teda fotomontáž nebo jak to nazvat, ale chci to jednou nakreslit. Tak nějak mě fascinuje představa, že místo LA nebo New Yorku zaútočí mimozemšťani na naše krásné město. 

Další srance najdete na mojem deviantartu, teď tam toho moc novýho není, ale doufám, že se zase dokopu k nějaké akci. http://tatarjantar.deviantart.com/

Nanana.

Je to dojeb. Když je zima všichni nadávají. Když je teplo všichni nadávají. Jakoby nám dělalo radost to, že si máme na co stěžovat. Někteří lidi ne že by v životě nemohli nebo nechtěli být šťastní, ale prostě to neumí.

Love is the engine of this world

Ok here we go again. Všecko je na hovno, neřeknu proč, jenom to, že doufám v pozitivní progres někam. 

Znáte ten pocit, kdy vám všecko vychází, všecko je v pohodě, všecko vám jde na ruku? Světe div se já jo. Stejně jako pocit, že na co šáhnu tak poseru, všecko je špatně a tak dál. A většinou je to něco mezi tím, normální život. Pointa je v tom, co má člověk v hlavě, co cítí, co si myslí. Protože to utváří jeho realitu, to řekl už Descartes (a beztak tak tisíc lidí před ním): Cogito ergo sum. Myslím tedy jsem. To znamená, že celej svět je vlastně jen v hlavě člověka. To jak se člověk staví k životu a ke světu dělá hodně. Prostě když se rozhodnete, můžete se celej život užírat tím, že máte velkej nos. A nebo můžete být rádi za to, že vůbec nějakej máte. Vypadá to jako blbost, ale má to hodně velkej vliv na kvalitu života. To jsem trochu odběhl, každopádně já jsem vždycky patřil spíš k první skupině "stěžovačů/prudičů" a tak se s tím snažím něco dělat.

Nejlepší stav mysli, je když je člověk zamilovanej. Pokud možno šťastně. Je zfetovanej těma hormonama a cítí se skvěle, má pocit, že všecko zvládne. Každý ráno vstává s radostí, energií a nadějí. Pamatuju si jak na gymplu jsem dostal hrozný kapky od angličtinářky skrz to, že neumím kondicionály a že jsem hrozně marnej. Naštěstí jsem byl zamilovanej a tak hned jak jsem došel domů otevřel učebnici a začal se to drtit a naučil jsem se to (no jakž takž, dodneška to moc neumím :D). Kdybych byl v běžným módu "nudnej život", asi bych propadl depresi a zoufalství a měl pocit, že jsem nepoužitelnej kretén co ani není schopen se naučit anglicky. A vysral bych se na to předem. Úplně zbytečně. Tohle byla výjimka kdy jsem byl zrovna happy, jindy to tak nebývá a pak ty věci dopadají tak jak dopadají. Dělat věci bez entuziasmu je fakt opruz.

Chci ji za ženu...

Je to prostě hodně o tom, jak se člověk vnitřně cítí, v jakým je rozpoložení. Všechny ty kecy o síle pozitivního myšlení jsou pravda. Mám to sám vyzkoušený. Problém je, že je to víc o tom co člověk cítí než co si myslí. A tak tu tak stokrát víc platí "be careful what you wish for", protože často člověk chce něco, ale ve skutečnosti cítí strach z pravýho opaku. A věci se pak vydají tou cestou, kterou nechtěl, ale kterou víc cítil. A to je velice častý. Prostě pokud jste vevnitř šťastní, jedete si. Pokud nejste, tak se vlečete. Ale ono být fakt šťastnej není tak lehký, žejo :D

Trochu jsem nad tím vším přemýšlel a hledal si o tom různý informace. Našel jsem takovou teorii, která tvrdí, že se psychická energie člověka pohybuje na ose mezi láskou (nejvyšší frekvence) a strachem (nejnižší frekvence). Fyzika mi nikdy moc nešla, ale dávalo mi to smysl. Protože všecko je v podstatě jen vibrující energie o určitých frekvencích. Zvuk je vlnění. Světlo je vlnění. Tóny i barvy mají svoje frekvence. Takže pokud se člověk dokáže naladit sám od sebe na co nejvyšší frekvenci, je mu líp. Já to sám neumím, většinou mě něco nebo někdo musí nakopnout. Ale je pravda, že pokud se cítím skvěle, všecko se daří ani nevím jak. A nopak. Zní to možná jako trochu psycho ezo hippie sluníčkově, ale je to tak.

Každopádně snažit se mít pozitivní přístup není nikdy na škodu. Minimálně se člověk cítí líp a hlavně dokáže hledat řešení problémů mnohem snáz, než člověk zakopanej v depkách a splínech, nasranej na celej svět. Optimisté žijí déle. Tak se jmenovala knížka, kterou mi půjčila moje slečna před třema rokama. Byla z knihovny a já ji zapomněl vrátit a ta holka na mě byla nehorázně nasraná (teda ne jen kvůli tomu, bylo toho víc). To už je ale jinej příběh. Každopádně mě neberte zas tak vážně, protože jsem taky celkem kokot.

Epic.

Hodně věcí v tomhle článku, už jsem tu asi dřív psal. Kdo mě zná, ví, že se rád opakuju, že jednu historku opakuju každýmu čtyřikrát a tak vůbec. Ale všecko je cyklus, spirála, a tak jsou tu zase znova moje mudrlatský žvásty. Nemyslím, že by se dalo dojít k nějaké megapravdě a už vůbec si nemyslím, že bych k ní mohl dojít já. Takže je to vlastně jenom další článek o ničem.

Občas zbytečně moc přemýšlím, jako třeba teď. O smyslu života, světa a tak vůbec. Docela by mě zajímalo, jestli je to fakt tak, že máme každej svůj život ve svých rukou a nebo jestli máme předem danej nějakej osud, vytyčenou cestu po které se náš život ubírá. A není to jak zjistit, prostě je to věc názoru. Otázka je, jestli je nějaká svoboda vůbec možná, jestli to není jenom naše iluze. Kdyby vážně měl každej naprostou svobodu a jednal nahodile podle své libovůle, kosmos by upadl to naprostýho chaosu a bordelu. Celej vesmír je uspořádanej do určitýho systému a řádu, jehož jsme my pochopitelně součástí. To už se asi dostávám trochu mimo myšlenku, které jsem se hodlal věnovat, dostávám se někam do metafyziky a dost možná i náboženství a tak podobně.

Stejně ale máme tak nějak pořád pocit, že máme svůj život ve svých rukách. Každý svého štěstí strůjce, žejo. Mám trochu zmatek v tom, čemu chci věřit spíš. Jestli tomu, že pokud budu chtít, tak dokážu změnit cokoli ve svým životě, co mě sere. Že dokážu všecko co si vemu do hlavy. Že dokážu cokoli co chci. 

Jenže z vlastní zkušenosti mám pocit, že ne že by to nefungovalo. Ale že často tyhle moje přání a touhy se míjí účinkem, nebo jakoby se splnily někomu v mým okolí, jakoby mi je ukradl. Což není zrovna moc příjemnej pocit. Oproti tomu věci, na který jsem zpětně hrdej, zážitky, na který s úsměvem vzpomínám, byly většinou dílem "randomu", resp. nějaký neočekávaný, náhlý příležitosti. Zkrátka tak nějak přišly ke mně samy a stačilo mi takříkajíc "jen hnout prstem". Nerad sem píšu konkrétní události a jména, možná to někdy doplním, ale pokud to někdo vůbec čte, tak by mu to stejně nic neřeklo. Chci tím říct, že čím větší lehkost bytí jsem pociťoval a čím jsem byl odevzdanější tomu co příjde, tím mi bylo líp. V jedné tenké taoistické knížce jsem si oblíbil citát: "řeka taky nevyvijí žádné úsilí, ale přece vždy doteče do moře". Nebo tak nějak.

Na tohle jsem si vzpomněl, když jsem se včera zase po sté díval na svůj oblíbenej film, Wristcutters. Celkově je ten příběh hodně zajímavej, hrajou tam fajn herci a určitě stojí za zhlídnutí. Zbytek děje nebudu prozrazovat, jenom chci zmínit jeden moment. V tom světě, kde se ten film odehrává, lidi dělají malý zázraky. Třeba změní barvu ryby nebo levitují a tak různě. Pointa ovšem je, že oni tyhle zázraky dělají naprosto nezáměrně. V momentu kdy se o ně snaží se nic nestane.

Je to inspirující myšlenka. Protože v momentu, kdy jdu na zkoušku s tím, že to už nějak dopadne, na rande s tím, že takových holek po světě běhají tisíce, na party s tím, že pojedu o půlnoci domů, vždycky to dopadne fajn, pokud ne legendárně. V momentu, kdy začnu očekávat konkrétní výsledek, kdy mi na tom začne záležet, jde všecko do prdele. Je to trochu skličující v tom, že pak mám pocit, že svůj život fakt nemám ve svých rukou. K tomu, aby to byl pocit osvobozující, jsem se asi ještě nedopracoval. 

Další věc, která mi proběhla hlavou už dřív bylo to, že bych chtěl být filmovou nebo literární postavou. Protože ty mají jasně danou roli ve světě ve kterým se pohybují. Mají svoje místo, a to co chcou nebo po čem touží je víceméně jedno, protože oni jsou tu pouze pro ten celek. A nejsou to jenom vyvolení hrdinové. Právě naopak. Jsou to ti obyčejní malí šmejdi, kteří si žijou svůj malej život. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Big Lebowski. Asi každej by to chtěl mít tak na háku jako Dude, mít svoje místo, svůj tepich. Ale nemá to na háku, protože být takovej flegmatik chce pořádný koule. Jednou mi kamoška řekla, že si při čtení Bukowskiho knížek představuje jako vypravěče mě. Pamatuju si, že mi to udělalo celkem radost a pocit klidu. Pochopitelně je blbost se stylizovat do někoho jinýho, ale to nikdy nebyl můj záměr.

Často si připadám méněcenný a cítím potřebu si pořád něco dokazovat. Proto mě hrozně uklidňuje představa, že jsem jak postava z nějakýho filmu. Vedlejší postava, která má v tom filmu svoje přesně daný místo a která je potřebná prostě jenom proto, že je jaká je. Prostě jenom proto, že za celej film prohodí sice jen dvě hlášky, ale jsou to ty hlášky, který lidi opakují když se nudí ve frontě v Bille. Postava, která se v tom filmu nesere kam nemá, která se nesnaží být hlavní rolí. Kdo napsal scénář a kdo to režíruje je asi v tenhle moment jedno. To by bylo na celej další článek a kdo to má pořád číst, žejo :D.

Till we die.

Tenhle song jsem už sem jednou dával, bylo to asi půl roku zpátky k nějakýmu článku o tom, jak si zrovna jedu pecky. Nedal jsem tam k němu text ani nic. Takže ho teď v tomhle zasraně deštivým počasí sem dávám znova i s textem. Protože Blu je jeden z těch lidí, kteří mají co říct a tak je dobrý je poslouchat.

Laugh now, cry never

Never mind, nice guys finish fine, I guess

Forever fly

Used to be fresh but now I'm wise

Guy's, try to imply

Like I should optimize on lies and cries

I find it harder now to author nouns and sounds

It's like couldn't believe I was really bout to father a child

*When all of this foul

*World grows above the canal

All the options

Cloggin and crowdin'

Little Knoggins'

With products instead a knowledge

Unbalanced

And it bothers nobody cause she fine as hell

So she whine's/wine's

And dines

And tells more lies

Trynna find herself

Fell on ma knees today to find myself

And it helps when It ain't no one around to tell the truth to

When I'm not have the guy/God I use to be

Use too

Who be?

Use to say

You the truth too

Now I'm just Truthful

Truthfully it hurts

Usually worse

Used to be worse

Running from comfort

Cause I wouldn't conform, or convert

Now I just converse

About how much love hurts

And how good God is

And how much I want more for ma kids

Cause life is not fair

But it does not stop there

Do what you got til you drop

But don't trip me dear

It's God's here

Right here

[Verse 2]

Whatever you be on is you nigga

Whatever I be on the good God got me on

I try to lone through the winter

Jottin' home in poems

Trynna remember the warmth when the storms pass

Blue skies

Sunshine ma minds forecast

Not like I was born last week

Complete ma format

My perspective gets deep

My lessons have been collectin' like Blessings

The exchange rate is beautiful too

Proving that truth can override anything but love

So God Bless you

A timeless

Life a

Stressin' this fight with lust

I try to put my life love up above you but

God

Mom

Music

Movies

Movin' the world with a duty to truly be something worthy of

Lavish ass pad's

With cars

And all types a devices

Must be nice if happiness is priceless

Right

Price my life

An y'all can have the ranger bright lights and fame

For some change you can change if your souls intact

An it's hard to beat that with a bat

Most cats get wit this

It's 08 jack

I stick wit that

Boon bap mind state

96 mind flip, get money

Other than that

We praise God

Sometimes I play y'all

Never did play cards or

Video games

I was eight trynna navigate principle aim

Multiplin' ma visual game

By ma spiritual gain

Divided truth by pain

Still steerin' the plane

Like the pilots do it

Sun shine

And in the sky is Blu

So high

Wave hi we just ridin' through

No titles, No idols, No pride

No time to prove to you why we fly we just do US

And we trust that you do you

That's what we was brought up to do

Show must go on.

Když jsem byl malej špunt, naši mimo jiný věci hodně poslouchali skupinu Queen. A Freddiemu říkali "strejda Freddie". A já si vážně celkem dlouho myslel, že to byl fakt můj strýc, kterej umřel ještě než jsem se narodil a kterej měl kapelu. Byl to prostě strejda Freddie. A když jsem zjistil, že to nebyl můj strýc, bylo to pro mě větší zklamání než Ježíšek.

Proč o tom ale píšu. Cítím se pořád celkem mizerně, popravdě je to horší a horší. Ale všecko to má určitě nějakej smysl, nějak mě to posouvá někam dál, i když mi příjde že už dost dlouho jsou to ty samý věci a že to nikdy neskončí, že se takhle zacyklím do konce života, pořád si říkám, že před svítáním je ta největší tma. Je potřeba mít trochu naděje. Jo naděje je to slovo. A jak to souvisí s Freddiem? 

Je pár lidí, kteří mě hodně inspirují. Většina z nich jsou umělci nebo jiným způsobem kreativní lidi. A většinou už jsou mrtví. Ale Freddie, možná kvůli té strorce co jsem zmínil výš, je pro mě osobně absolutně top. Protože je to člověk, který naplno využil talent, se kterým se narodil. Dokázal žít naplno, i když všichni víme jak nakonec skončil, myslím, že toho nelitoval. 

Bohemian Rhapsody je prostě geniální umění. A Freddieho zuby jsou skoro tak křivý jako ty moje :D

Existuje spousta lidí, kteří ho nesnáší. Což chápu, možná kdyby naši místo něj sjížděli Michaela Jacksona, tak bych teď psal o Michealovi. Ale určitě si zaslouží uznání za to co všechno dokázal. Byl skvělej muzikant, zpěvák, showman, výtvarnej umělec (o čemž s etolik neví, ale on vystudoval uměleckou školu) a z rozhovorů s ním soudím, že i skvělej člověk. Na jednu stranu z něj sálala obrovská energie, na druhou to byl hrozně pokornej člověk, kterej chápal, že má obrovský štěstí a tak ho dával ostatním. To je podle mě rozdíl oproti ostatním rockovým hvězdám, hlavně těm z klubu 27. Samozřejmě, že mám rád i Morrisona, Cobaina, Hendrixe atd, ale když se to veme do důsledku, ti lidi byli lidsky trosky. Nakonec naprosto implodovali a skončili vesměs tragicky. Byly to v podstatě děcka, nedospělý, nedozrálý osobnosti. A to říkám s veškerým respektem a láskou k jejich tvorbě. Freddie ne, Freddie věděl. 

Protože to co mi pomáhá překonat splíny je to, že něco tvořím. Ale ne pro sebe, jak spousta "umělců" ráda tvrdí. Pro mě to prostě nemá význam ani hodnotu pokud to dělám jen sám pro sebe, potřebuju to dávat ven, aby z toho měli radost ostatní, aby jim to něco dalo. A pochopitelně abych za to měl uznání. Hodně obrázků co jsem načmáral na gymplu při vyučování jsem rozdal a když ty lidi dneska potkám, řeknou mi že ho mají pořád připíchlej na nástěnce nebo tak něco. Tyhle věci mi dělají radost.

Doktor ze mě už nikdy nebude, takže tohle je asi nejlepší způsob jak být užitečnej ostatním lidem. Je mi pak mnohem líp, když dávám nějakou "dobrou energii" - dejme tomu. Stačí když si s někým povídám ( a samotnýmu je mi smutno) o jeho problémech a vidím, že mu to nějak pomůže, tak je mi hned mnohem líp. Nebo když vylezu před lidi a mám něco dělat na podiu, bavit lidi, cokoliv. Najednou to ze mě spadne a jsem jinde, protože....dávám. To je asi to, uvědomit si, že tu člověk není sám pro sebe, ale pro ostatní. I když se cítím jako že jsem naprosto nejvíc sám na celým světě, tak v momentě kdy vidím, že něco dávám lidem, který jsem v životě neviděl a neznám, mě dobijí a hlavně mi dává pocit, že na tomhle světě nejsem zbytečně.

Empty spaces - what are we living for?
Abandoned places - I guess we know the score..
On and on!
Does anybody know what we are looking for?

Another hero - another mindless crime.
Behind the curtain, in the pantomime.
Hold the line!
Does anybody want to take it anymore?
The Show must go on!
The Show must go on!Yeah!
Inside my heart is breaking,
My make-up may be flaking,
But my smile, still, stays on!

Whatever happens, I'll leave it all to chance.
Another heartache - another failed romance.
On and on...
Does anybody know what we are living for?
I guess i'm learning
I must be warmer now..
I'll soon be turning, round the corner now.
Outside the dawn is breaking,
But inside in the dark I'm aching to be free!

The Show must go on!
The Show must go on! Yeah,yeah!
Ooh! Inside my heart is breaking!
My make-up may be flaking...
But my smile, still, stays on!
Yeah! oh oh oh

My soul is painted like the wings of butterflies,
Fairy tales of yesterday, will grow but never die,
I can fly, my friends!

The Show must go on! Yeah!
The Show must go on!
I'll face it with a grin!
I'm never giving in!
On with the show!

I'll top the bill!
I'll overkill!
I have to find the will to carry on!
On with the show!
On with the show!

The Show must go on.

Rasismus?

Určitě nikomu neutekla ta zpráva o útoku v Douchově. Není to první ani poslední případ napadení. Taková napadení se dějí dennodenně na různých místech ať už jsou útočníci jakýkoli barvy pleti, někteří lidi si záminku k bitce prostě najdou vždycky.

Tenhle případ ale zase otevřel jeden z hlavních boláků české společnosti a to je problém s tzv, romskou komunitou. Mluvit o tomhle tématu je jako chodit po hodně tenkým ledu, protože velice lehko dostanete nálepku rasista, fašoun, xenofob, nácek nebo naopak multikulti pomatenec, pravdoláska, pseudohumanista a tak dál. Trochu jako ode zdi ke zdi. Tyhle hry se slovama ale nic neřeší, jenom zabraňují se věcně o problému bavit.

Problém se soužitím  dejme tomu majoritní společnosti a menšin, které se nějakým způsobem vymykají způsobem života atd. té majoritě, je všude v Evropě i ve světě. Etnické složení těch menšin je různé, ve Francii jsou to Arabové, v Německu Turci atd. U nás jsou v obdobné situaci Romové. Je to ošemetný problém, který si ale žádá řešení, které čím dál se bude oddalovat, tím obtížnější pak bude. Velkej problém tkví v kolektivním přístupu. Je rozdíl, když se bavíte s jedním muslimem třeba u kafe a nebo když máte před sebou dav 200 magorů pálících americký vlajky. Davy, masy a velký kolektivy jsou nebezpečný a lehko manipulovatelný, to vám poví každej diktátor. Proto se snažím lidi brát co možná nejvíc individuálně a sám se snažím být co možná největší individualista. Prostě jen proto abych si udržel zdravej rozum. Pokud se do města přistěhuje jeden Arab (nebo jedna rodina), pravděpodobně s ním nebude větší problém, otevře si třeba krámek se zeleninou a nebude dělat potíže. Problém nastává u větších skupin, samozřejmě záleží na mentalitě a temperamentu. Protože čím víc různých lidí v dané oblasti žije, tím je těžší najít společnou řeč a sladit odlišný způsoby života.

Rasismus tkví v hlouposti lidí, je to naprosto debilní a zavrženíhodný postoj. Xenofobie je taky špatná, protože se zakládá na iracionálních předsudcích, ale chápu ji jako poměrně opodstatněnou, pro člověka je přirozené bát se něčeho, co nezná. To jej ale pochopitelně neopravňuje k tomu někoho mlátit nebo dokonce zabíjet jenom proto, že je něčím jiný. Pokud svůj postoj přehodnotí v momentu kdy objekt svých obav a strachů pozná, nevidím v tom zásadní problém. Sám mám občas strach z lidí, které potkám, prostě jenom proto, že z nich nemám dobrej pocit. Když se pak s tím člověkem třeba dám do řeči a zjistím, že je vlastně fajn, změním na názor. Nebo potvrdím, přijde na to.

Když se na netu objevilo to video z útoku v Douchově, stáhl se mi z toho žaludek. Určitě znáte ten pocit, kdy jdete sami po městě, zastaví vás dva nebo víc cigošů a chcou cigaretu/trávu/peníze/cokoli. Nebo prostě jen pořvávají. Když jsem viděl jak v přesile napadli ženskou, jak po lidech, kteří s nima nechtěli mít žádnej problém vyběhli s nějakou tyčí, bylo mi úzko. Protože tohle se může stát komukoliv, to si nevyberete. Ok, mohli to být i bílí, to uznávám, spousta se jich chová stejně nebo i hůř. To si taky nevyberete. Ale co je podle mě dost důležitý je, že napadeným nadávali do "zasraných gadžů". Což je rasově motivovaný čin a měl by tak být posuzován. Tohle je podle mě kámen úrazu. Protože on tak posuzovaný není.

Pokud nebudou zákony platit stejně pro všechny a tyhle kauzy se budou zametat pod koberec, nemůžeme se divit, že se na tom budou přiživovat všemožný neonacistický, fašounský organizace, který jinak nemají programově moc co nabídnout. Ale v momentu, kdy se lidi cítí ohrožení, mají strach o sebe a svoje rodiny a vidí, že nikdo jiný se jich nezastane, nemůžeme se jim divit, že podporují demonstrace těchhle spolků. Policajti a sociální pracovníci jsou posraní s tím cokoliv dělat, čemuž se nedivím, taky bych to nechtěl řešit, ale taky to není moje práce, za kterou jsem placenej z daní občanů téhle republiky. Pokud nedělají svou práci pořádně, neměli by ji dělat vůbec. Protože pokud to takhle půjde dál, bojím se, že se to zvrhne do extrému a znovu nastane doba jednoduchých a špatných řešení. Taky hrozí to, že se tyhle skupiny obyvatel ještě víc izolují a budou ještě víc nebezpečný pro zbytek obyvatel. Něco jako taková malá občanská válka. A nejvíc na to budou jako vždy doplácet ti, kteří se snaží normálně fungovat, pracovat, starat se o rodinu. A těch je i mezi Romy jistě řada, a takových si cením, protože ukazují že to jde. Jenom by měli být víc vidět a slyšet.

Celej tenhle problém má hluboký kořeny. Po staletí byli cikáni kočovníci, měli diametrálně odlišný způsob života od toho našeho, usedlého. To se podepsalo na mentalitě a hodnotách. Taky to nebyl ideální stav, ale rozhodně přijatelnější než ten dnešní. Když je v 50. letech komunisti nahnali do domů (u nás ve městě to byly domy po Židech a odsunutých Němcích) zadělali na pořádnej průser. Pamatuju na scénu z jednoho filmu, kde cikánka vylámala parkety a rozdělala z nich oheň uprostřed bytu. Asi to byla nadsázka, ale myslím, že pro ilustraci dobrá. Tenhle moment považuju za zásadní průser a hlavně skvělou ukázku jak je nebezpečný sociální inženýrství. Řekl bych, že nám všem by bylo líp, kdyby k tomu nedošlo.

Jsem v zásadě liberální člověk, myslím, že by každý měl mít právo dělat si co chce pokud tím neubližuje ostatním, nejsem fanda velkýho státního aparátu, všemožných dotací na zbytečnosti, vysokých daní a zbytečné byrokracie. Zajištění bezpečnosti občanů a jejich práv je ale jedna z elementárních funkcí státu, kterou pokud není schopen zajistit, je de facto nefunkční. Policejní hlídky a kamery na každým rohu nejsou šťastným řešením, ono by úplně stačilo, aby prostě pachatelé dostali adekvátní, přísné tresty. A je jedno jestli jsou bílí nebo fialoví.

Crisis

Dobrá tedy. Zase přišly slabší chvíle, takže mám potřebu to sem hodit.

Slabší v čem? Měl bych se asi mít celkem fajn, ale něco není v pořádku. Někde dole v břiše mám pořád pocit nějakýho kamene co mě blokuje a vytváří nějakou takovou úzkost. Úzkost z čeho? Ze života, z budoucnosti. "Včera jsem pevně stál a dneska čelím krizi", přesně tak. Věřím, že se z toho nějak vymotám, tak jako vždycky, ale bojím se, že to bude bolet. Nakonec si většinu problémů člověk vytváří sám a povětšinou se nacházejí v jeho hlavě. A tak je jediný řešení jen a jen na něm. Nikdo jinej mu s tím nepomůže, je na to nakonec úplně sám.

Tak nějak si připadám, že jsem ztratil entuziasmus a elán. Vždycky jsem byl hodně společenský člověk a vždycky jsem měl rád lidi, ale v posledních dnech mě společnost více lidí vysává. A to dost často i lidi, který mám fakt rád a proto na ně nechci být hnusnej, protože vím, že je to jen můj poryv. Možná jsem už unavenej z města. Myslel jsem si, že před tím vším uteču do Prahy, protože i když přes to město jen projíždím, hrozně mi dobije baterky. Ani hovno. Možná to spíš chtělo vypadnout někam do Beskyd pod stan (kterej nemám). Sám si v klidu někde zameditovat, ne se snažit sám před sebou utéct do města kde je ještě třikrát víc lidí než tady. Protože sám před sebou člověk neuteče.

Uvědomil jsem si, že pokud mám nějaký sny, jdu úplně mimo ně. Dělám školu co mě nebaví, příležitostně brigádu za pár šupů. Jinak vcelku nic moc zajímavýho v mým životě. Občas útěk pod vliv něčeho. A pak vidím všechny ty lidi, kteří jsou úspěšní a spokojení. Dělají to co je naplňuje, ať už je to škola nebo něco jinýho. A jsou v tom dobří. Já ne. Tahle škola mi nic nedává, ale bojím se, že o moc jiný by to nebylo ani na žádné jiné škole. Tituly, promoce, sračky. Každej dneska studuje vysokou, většina mojí rodiny jsou vysokoškoláci. Všichni si to hrozně cení. Ale mě to nebaví, a proto mi to ani moc nejde. Jenom v tomhle článku musí být tolik chyb, že by mě jako učitele češtiny vyrazili na hodinu. Příjde mi, jako bych tam neměl co dělat, nepatřil tam.

Odmalička mi všichni říkali jak jsem chytrej. Vlastně mi to říkají dodnes. Je to milý, ale co s tím? K čemu mi to je dobrý? Radši bych byl idiot, abych si mohl dělat co chci a nemusel poslouchat ty kecy a la "na tohle je tě škoda". Je mi z toho smutno, fakt smutno.

"Seš umělec, na první pohled jsem to viděla, to z těch lidí prostě jde cítit", to mi řekla jedna holka ze školy. Udělalo mi to radost. Velkou. Umění, resp. tvorba je to jediný co mě asi fakt baví a naplňuje. Když dělám cokoli, ať je to muzika (spíš byla, na kytaru už můj skill klesl na nepoužitelný drnkání), kreslení, hraní/nějaký performování před lidma nebo psaní. Problém je, že se tomu skrz všechny svoje bloky nevěnuju tolik času kolik bych chtěl. Věčně mám pocit že bych měl dělat něco do té posrané školy (takže nakonec nedělám nic) nebo prostě nevím co dělat, nemám múzu. A taky se neumím soustředit na víc věcí zaráz. To je dost podstatnej problém.

Nevím jak dál. Jednou chci určitě mít rodinu a chci jí zajistit zázemí, hezkej byt a všecko. A mít skvělou ženu. A na to je potřeba ji moct zajistit. Na což jsou potřeba peníze. Peníze se vydělávají ve většině případů nějakou prací, která čím je kvalifikovanější, tím je líp ohodnocená. Jenže já umím hovno a baví mě věci, na kterých se moc vydělat nedá. Ale zároveň nechci strávit zbytek života v týhle šedý mlze otrávenosti a frustrace. Je třeba z toho najít cestu ven, ona někde je, musí být. Ale já nevidím nikde nic.

Když jsem seděl na Letné a díval se do dálky, napadla mě zajímavá myšlenka. Většina fakt úspěšných lidí se k tomu co dělala/dokázala, dostala náhodou. Kolumbus taky chtěl doplout do Indie a ne objevit Ameriku. Takže doufám, že se takhle někam dostanu i já. Protože když už nebudu mít tu rodinu a hodně peněz, chci aspoň využít veškerej svůj talent, kterej věřím že mám. A je docela jedno v čem, tohle nechávám na bohu.

"Idiot"

Včera vyšla deska od umělce, kterýho si moc vážím a kterej je pro mě obrovskou inspirací. Idiot od Vladimira 518. Sice se holedbal, že to bude klasickej rap a žádnej experiment, ale já myslím, že místy je to parádní úleťárna a jsem za to rád. Žádný stupidní klišé, žádný hakisáctví. Poctivej pražskej styl jak to máme rádi. Těším se až to uslyším naživo.

Je fajn, že to hned dal na youtube. Ale asi si stejně po dlouhé době koupím origošku. Album jsem už sjel několikrát celý a mám pár tracků oblíbenějších než ostatních, ale všecky jsou kvalita. Líbí se mi ta rozmanitost co se týče producentů. Ten vál, na kterej jsem sem hodil odkaz zrovna produkoval Sifon z WWW a myslím si, že je to solidní nálož. Je to prostě pecka a jsem rád, že v naší republice jsou lidi jako on a ne jen Landové (sorry, vlastně Žita), Michalové Davidové, Klusové a podobní ocasové. 

Metrix

Včera jsme byli na Favále na Metrixovi. Původně jsem tam jít nechtěl, protože se mi nelíbí dávat peníze někomu, kdo vydělává na tom, že se lidi smějou jeho neschopnosti. Když jsem tam tak stál a z dálky pozoroval to dění, došlo mi, že ten člověk dokázal něco nepředstavitelnýho.

Naplnil klub a ještě ho celej rozhecoval. Bylo mi ho až trochu líto, ale zase - dělá to dobrovolně. Smutný to bylo i kvůli tomu, že ti kluci co dělali předkapelu byli tak stotisíckrát lepší než Metrix, ale pařil na ně jen zlomek lidí. A tak jsem se zamyslel, čím to je. Proč jsou lidi ochotní platit a podporovat podobný exoty? Není to proto, že by je utěšovalo že na tom nejsou takhle špatně. Někoho možná, ale neřekl bych že většinu.

Důvod je ten, že lidi už nebaví kvalita, to co už viděli stokrát. Chtějí něco jinýho, zajímavýho. Ať už je to cokoliv. Proto je zaujal kluk z jihomoravské vesnice, co sice má problém dát dohromady souvislou větu, ale to mu nebrání dělat rap, "parkour", beatbox a já nevím co všechno ještě a dokonce o tom točit dokumenty. Je to prostě fenomén. Myslím, že si splnil přání a já mu to i přeju. Protože ti lidi, (jako jsem byl včera i já), kteří mu zaplatili za to aby ho mohli vidět, jsou pro smích. Ale jim to postupně dojde, nebo je prostě Metrix přestane bavit a tak si najdou někoho nebo něco jinýho. Youtube skrývá kvanta podobných pošuků.

Když jsem psal o tom, že v dnešní době je hlavně potřeba lidi zaujmout, protože se na ně každej den valí mraky informací a většinu z nich vypouštějí, vzpomněl jsem si na TED talk od mýho oblíbence, Setha Godina. Metrix je něco jako ta fialová kráva, o které Seth mluví. Až na to, že on sám to o sobě neví.

Education.

 Vzdělání nezískáte jinak než tak, že sami chcete. A proto jsem se ve škole nikdy nic pořádnýho nenaučil, protože nemám rád když mám pocit, že jsem do něčeho nucenej. To ve mně tak nějak přetrvává dodnes, takže kvůli oboru co teď studuju, čtu mnohem míň knížek než když jsem byl na gymplu, i když bych jich měl číst tak desetkrát víc. Prostě to ve mně vzbuzuje odpor 150 000 ohmů, když mi někdo říká co mám číst, o co se mám zajímat, co je důležitý a co ne a tak dál. Vždycky jsem se zajímal o svět kolem sebe, o to jak se věci mají, o to jak žijou lidi na různých místech a nebo jak žili v různých dobách. O to proč jsou věci tak jak jsou.

Proto hrozně rád sleduju dokumentární filmy. Klasický filmy mám taky rád, stejně jako beletrii (aka krásnou literaturu). Ale při sledování dokumentu (nebo čtení literatury faktu) se paradoxně tolik nenadřu. Je to hlavně tím, že ty informace jsou natolik přežvýkaný, že já už je jen příjmám, kdežto u hraných filmů s příběhem musím mnohem víc zaměstnávat mozek sledováním příběhu, vývoje postav a tak dál. 

Žijeme ve skvělé době, ve které je přístup k informacím hrozně snadný. Pochopitelně pak člověk musí musí filtrovat mraky nepodstatných, zavádějících nebo dokonce nepravdivých informací. Ale to už je život. Většinu věcí beru s rezervou a bezpodmínečně věřím asi jen věcem, co jsem sám zažil/prožil. Na internetu, hlavně pak na youtube, jsou mraky a mraky videí a dokumentů s různou tematikou. Trávím hodně času sledováním různých kanálů, ale není mi to vůbec líto, protože se dozvím spoustu zajímavých nových věcí. Televizi nemám a seriály sleduju jenom okrajově. 

Hodně zajímavej je kanál vSauce. Jsou to kraťoučký videa, ve kterých najdete odpovědi na různý otázky od fyziky po lingvistiku. Pochopitelně je to anglicky, což beru jenom jako plus, protože mi to pomáhá udržet si level svojí angličtiny. To je pro mě poměrně dost zásadní, jelikož je to jediný cizí jazyk, kterým jsem se kdy byl schopen domluvit. 

Tenhle díl je zrovna věnován otázce, jestli někdy vyčerpáme všechny možnosti jak složit hudební skladbu.

Pochopitelně to není jediný kanál, který sleduju/odebírám, ale pro dnešek to stačilo, abych měl zase co psát příště. Asi se budu zase víc věnovat věcem, který mě inspirují a který považuju za přínosný, než vlastním úvahám. Nemám totiž momentálně zrovna dojem, že bych byl tak daleko, abych tu hlásal nějaký moudra a tak podobně. 

Taky jsem trochu změnil vzhled blogu, zajímalo by mě co na něj říkáte. Mělo to být provizorní, ale vypadá to, že to tak nechám. Jediná věc mě trochu mrzí, a to že fonty, který se mi líbí nepodporujou českou interpunkci. A psát bez háčků a čárek, to radši nebudu psát vůbec.

This is the moon without a tide

Tenhle vál je od mojí hodně oblíbené kapely Yeah Yeah Yeahs, dokonce je tak oblíbenej že ho umím zahrát na kytaru. Mraky vzpomínek a tak. A je na to úžasnej klip, hrozně dobře udělanej, magickej a krásnej.

Gold lion's gonna tell me where the light is,

Gold lion's gonna tell me where the light is,

Take our hands out of control,

Take our hands out of control

Now, tell me what you saw,

Tell me what you saw,

There was a crowd of seeds,

Inside, outside,

I must have done a dozen each

It was the height I threw, the weight,

The shell was crushing you,

I've been around a few

Tell me what you saw,

I'll tell you what to...

Ooh ooh, ooh ooh, ooh ooh, ohh ohh

Ooh ooh, ooh ooh, ooh ooh, ohh ohh

Gold lion's gonna tell me where the light is,

Gold lion's gonna tell me where the light is,

Take our hands out of control,

Take our hands out of control

Outside, Inside,

This is the moon without a tide,

We'll build a fire in your eyes,

We'll build a fire when the cover's getting brighter,

Cold desire makes the moon without a tide

Tell me what you saw,

I'll tell you what to...

Ooh ooh, ooh ooh, ooh ooh, ohh ohh

Ooh ooh, ooh ooh, ooh ooh, ohh ohh

Ooh ooh, ooh ooh, ooh ooh, ohh ohh

Ooh ooh, ooh ooh, ooh ooh, ohh ohh

Neverending winter

Ok, zprávy o počasí by člověk hledal asi všude jen ne tady. Ale já si nemůžu pomoct. Nesnáším zimu, sníh a tmu. Tma už není tak hrozná, ale zima ve městě je obzvlášť opruz, protože místo sněhu jsou všude jen hnědý sračky. A do toho vítr když musíte deset minut čekat na šalinu. Zdravej jsem jak rybka, to musím zaklepat, ale dost mě to vysiluje psychicky. Při každým pohledu z okna na tu bílou sračku všude kolem se prostě naseru. Nejhorší je že nevím na koho, je to taková ta abstraktní nasranost. Mám rád jaro, na který jsem už touhle dobou byl vždycky zvyklej. Těším se až uvidím venku aspoň kousek zeleně nebo modrýho nebe.

Protože začínám být utahanej a frustrovanej z tohohle všeho, nějak mě opustil veškerej elán a zápal pro cokoli a jen počítám dny, což rozhodně není správný. Tuhle zimu jsem se držel dobře. Obyčejně zimu přetrpím, ale letos jsem se držel asi tak do půlky ledna. Pak jsem počítal že maximálně měsíc a půl nějak překlepu a bude to OK, ale tohle posraný počasí mi udělalo dost čáru přes rozpočet. Celkově mám pocit že zas všechno stojí, nikam nespěje a nic se mi nechce. Snažím se to nějak překonávat, ale moc to nejde, jedu na solární energii a když je celý dny takhle hnusně....jsem otrávenej.

Takže se těším na jaro, většinou s jarem přichází nějaká změna a progres, mám to období rád, jak už jsem řekl. Ale začínám mít strach, že tahle zima bude už napořád. Že média nám pořá slibujou, že "příští týden se už oteplí" a budou to dělat tak dlouho dokud to půjde, i když vědí, že to tak není. Že jaro nikdy nepříjde, že už navždycky bude zima, protože přestal proudit golfský proud, nebo roztály ledy v antarktidě nebo v rusku zase vybuchla nějaká elektrárna.

Lenoch.

Kdo mě zná, ví, že mám dvě zásadní charakterový vady. První je nedochvilnost, spojená i s určitou nezodpovědností nebo neschopností. Tohle je věc, která obtěžuje i moje okolí, a tak se snažím to co nejvíc omezit. To znamená, že už na sebe nenechám někoho čekat v mínus dvaceti stupních půl hodiny. Zkrátka než aby na mě byli lidi nasraní, tak si na to dám pozor. Ok. 

Druhou vadou je lenost. A tohle je věc, kterou škodím hlavně sám sobě. Vždycky když mám něco zařídit, tak to odsouvám, když mám něco udělat tak to odsouvám nebo nějak zašmelím. Hrozně rád spím nebo se jen tak válím a jsem schopen to provozovat třeba několik dní v kuse, když na to příjde. Pak se ale cítím provnile a tak jdu na deset minut něco dělat, třeba jdu na procházku něco nakreslím, přečtu eventuelně třeba napíšu na blog. A pak zas zevl, čumím třeba na nějaký seriály (v lepším případě) nebo poslouchám muziku. Ok, chodím do školy, jenže vysokoškolskej systém tomuhle dost nahrává, protože se tam něco začne dít až o zápočťáku a do té doby je největší námaha kterou proděléte zvednutí prdele a přemístění se z jedné učebny do druhé. Se zápočťákem a zkouškovým sice začnou větry, ale pokud si člověk dokáže dobře a efektivně rozvrhnout čas, tak to není až taková krize. Tím si nestěžuju na ten systém, vlastně mi celkem vyhovuje, ten problém je spíš u mě. 

Pokud nejsem ve škole nebo v práci (na brigádě) mám hodně času, ale prostě ho nedokážu využít kvůli svojí lenosti. A taky proto, že se neumím nudit. Většina lidí se nudí a tak jde něco dělat. Ale já se nenudím skoro nikdy. Leda když musím dělat něco co nechci, ale pokud nemusím dělat nic, tak mě to fakt nevadí. A to se mi nelíbí, protože pak příjde slabší chvilka a já si uvědomím ty kvanta promrhanýho času tím, že jsem dělal něco, a už vlastně ani nevím co. Dejme tomu, že mám nějaký sny nebo plány, ale ty sny se nesplní tím, že mi spadnou do klína, žejo. No a co teď s tím? Navíc mi v motivaci moc nepomáhá to, že většina věcí co se mi povedla se udála celkem neplánovaně a bez většího úsilí, zatímco věci na kterých mi záleželo se většinou nějak zesraly. Takže co si pak z toho člověk vezme jako poučení? Hm. 

Lenost je jeden z hlavních hříchů (doufám že jste viděli film Seven s Morganem Freemanem). A myslím že má celkem přímou spojitost se závistí. Se kterou mám taky trochu potíž. Takže je to celkem boj. 

Conspiracy?

Často bývám terčem takovýho toho neškodnýho posměchu, protože čas od času zavedu hovor na téma konspirace. Určitě jste o nich někdy slyšeli. Poslední dobou se s nima roztrhl pytel, od spiknutí na 9/11, přes zfalšování přistání na měsíci až po illumináty a reptiliány. Celkem mě tyhle věci zajímají, protože to nutí zamyslet se a taky to trochu podněcuje fantazii. Co ale vždycky zdůrazňuju a co lidi nějak nedokážou pochopit je to, že pro mě je to prostě předmět nějakýho zájmu, zkoumám to, dělám si na to názor, hodnotím  z různých úhlů, ale neříkám že tomu věřím. To je hlavní rozdíl. Existuje hodně velká skupina lidí, která uvěří jakýmukoli konspiračnímu dokumentu co uvidí na youtube. A druhá zas nevěří ničemu z toho a naprosto odmítá cokoli co neviděli v Televizních novinách.

Je jasný, že médiím se dá věřit jen tak z 50%, a to jakýmkoli. Proto je dobrý si o různých problémech hledat info z co nejvíc zdrojů. Pokud teda hodláte mít o věcech přehled tak, abyste se o nich třeba mohli s někým bavit. Když vás to nezajímá tak na to kašlete a radši sledujte další řadu Walking dead. Co mi trochu vadí, je mnohdy fanatismus a náběh na schizofrenii některých konspiračních teoretiků a tupost jejich stoupenců. Občas se člověk musí smát, viz. ta teorie o reptiliánech, kteří nás manipulují z jiné dimenze za pomocí negativních emocí. Jako sci fi knížka by to byla pecka, ale ten chlápek tomu fakt věří...A pak tím háže špatný světlo na všechny tyhle "konspirační teorie" i když mnoho z nich je opodstatněných (viz ta o 9/11), už jen proto jak moc všechny vlády světa lžou. Proto je nejlepší způsob jak se vypořádat s jakoukoli konspirační teorií ztv. Occamova břitva. To je stará filozofická metoda, která ve zkratce předpokládá nejprozaičtější a nejpravděpodobnější tvrzení za to nejsprávnější (aspoň do chvíle než se objeví nová fakta). Spíš než mluvit o jednotlivých teoriích jsem chtěl nějak sdělit světu to, jak k nim přistupuju, takže nevěřte lidem, kteří tvrdí že jsem paranoidní konspirační pranoik... :D

Extensive musical taste

Před nějakou dobou se mě kdosi zeptal na to, co poslouchám. A já mu odpověděl, že všechno. A on na to, že jsem ještě mladej, že z toho vyrostu. Hm. Když jsem byl mladej, byl jsem hodně ortodoxní, odmítal jsem cokoli v čem nehrály elektrický kytary a jednu dobu dokonce cokoli v čem byl větší počet akordů než tři. Naštěstí jsem z toho vyrostl. A tak mě tahle "diskuze" trochu nasrala.

Bylo to takové to pubertální období, kdy vám muzika pomáhá budovat si vlastní identitu. Ztotožňujete se s kapelama, který posloucháte a tak dál. Nějak jsem si prošel různýma fázema. A bylo to tak fajn, prozkoumal jsem různý zákoutí a směry, který v rádiu nebo televizi prostě neuvidíte. Ale jak už to tak v životě bývá, největší zásah pro mě byl věci, na který jsem narazil náhodou. Ty věci sem vypisovat nebudu, je to na mým starým blogu a nechci se k tomu až tak vracet. Každopádně jsem vždycky jel spíš tvrdší věci, postupně se mi vkus vyvíjel. A taky rozšiřoval. Protože jsem potkával a pořád potkávám mraky lidí, kteří mají různý hudební preference jsem se začal dostávat ke všem možným věcem, od skramzu přes trip hop až po blues. A tak jsem skončil někde tam kde jsem teď. Nemůžu říct že poslouchám všechno, protože třeba trance mi dodneška nic neříká, ale nedokážu říct jeden druh hudby, kterou poslouchám. Natož kapelu. Mám   rád hlavně kvalitní hudbu, hudbu která mi něco dá. A zjistil jsem, že kapely/muzikanti, kteří se mi líbí mají v jádru něco společnýho, nějakou stejnou energii nebo co. A nezáleží na žánru, to je úplně podružný, protože v každým je kvalita i sračka. Stejně jako takový ty kecy o komerci. To, že někdo hraje líbivou hudbu neznamená že je komerční. Takoví Rage Against The Machine jsou stokrát komerčnější než někdo kdo dělá  RnB a la Rihanna v Moldavsku. Tohle jsem pochopil už před časem a jsem za to rád, najednou si nepřipadám nijak svázanej.

Na youtube si často hledám různý remixy a mashupy, je zajímavý jak se s tím vším dá vyhrát...a taky důvod proč jsou zákony na ochranu autorských práv naprosto nedomyšlený...

 Protože to, co jsem dělal v pubertě, to znamená že jsem se identifikoval skrz hudbu, mi nastavilo úplně zbytečný hranice. Na druhou stranu to byla fajn zkušenost a takovým tím pankáčstvím si prošlo hodně lidí. A já jsem za to vlastně rád a myslím, že jsem si z toho nechal ty lepší věci, který to neslo. Jako určitej individualismus, samostatný myšlení a taky ty kapely často měly posleství a texty nad kterýma jsem se zamýšlel a nutilo mě to dělat si vlastní úsudek. Samozřejmě že jsem měl i období kdy jsem jenom papouškoval co jsem slyšel v nějakým textu od Ska-P, ale pak jsem si uvědomil jaká je to blbost. A od té doby se vždycky čtyřikrát zamyslím než něco začnu vytrubovat do světa, protože ve 14ti vám to ještě lidi prominou, ve 20 možná a ve 30 už jste za šaška. Takže všecko si to berou sebou, ale cítil jsem že je potřeba se hnout dál, je to neustálej vývoj. Ale jak jsem řekl, jsem za něj rád. Protože teď pro mě není problém jít v úterý na hip hopovej, ve čtvrtek na indie a v sobotu na punkovej koncert. Muzika mě baví, miluju ji a myslím, že by lidi měla spojovat a ne rozdělovat.

I wanted

Měl jsem rozepsanej dělo článek, ale nějak se mi ho podařilo celej smazat, takže sem hodím alespoň hezkou píseň pro potěchu duše.

I can’t decide

What if life’s a lie?

I push the lames aside

They’ll learn

I can’t ever front, know why?

It’s not my style, no lie

Fuck all the talk

In time, they’ll burn

I can’t decide

What if life’s a lie?

I push the lames aside

They’ll learn

I can’t ever front, know why?

Its not my style, no lie

They’ll never take me alive

King Wizard!

[Verse 1]

You love that little bit of new, now throwback

Cleveland City snakeskin snapback

Niggas know that uniform, keep the brim low

You doubt him, don't know a damn thing about him

What is hip hop without him, y'all niggas just really don't know

Go, all day every day, hold on with all might

I gave the world my heart and they gave the kids insight

Yup now fuck you I ain't left

I'm outta my mind like all the time

And a nigga ain't missed one step (yet, yup)

[Hook]

[Verse 2]

My head hurt, gotta give me something that'll make me feel good

I remember couldn't tell a nigga nothing, man I wish you would

Niggas ain't working, like me I had to put my bid in

All this rose gold I'm dipped in

Juste un clou, while I coast through clouds

That's my life babe, crystal clear, no cascade

I'm going, going I'm on a crusade

To save the kids from the weak shit

It's finally gonna be my world

Here all the girls can be my girl

Just sit back count stacks girl

Hold a nigga down all the time girl