Love is the engine of this world

Ok here we go again. Všecko je na hovno, neřeknu proč, jenom to, že doufám v pozitivní progres někam. 

Znáte ten pocit, kdy vám všecko vychází, všecko je v pohodě, všecko vám jde na ruku? Světe div se já jo. Stejně jako pocit, že na co šáhnu tak poseru, všecko je špatně a tak dál. A většinou je to něco mezi tím, normální život. Pointa je v tom, co má člověk v hlavě, co cítí, co si myslí. Protože to utváří jeho realitu, to řekl už Descartes (a beztak tak tisíc lidí před ním): Cogito ergo sum. Myslím tedy jsem. To znamená, že celej svět je vlastně jen v hlavě člověka. To jak se člověk staví k životu a ke světu dělá hodně. Prostě když se rozhodnete, můžete se celej život užírat tím, že máte velkej nos. A nebo můžete být rádi za to, že vůbec nějakej máte. Vypadá to jako blbost, ale má to hodně velkej vliv na kvalitu života. To jsem trochu odběhl, každopádně já jsem vždycky patřil spíš k první skupině "stěžovačů/prudičů" a tak se s tím snažím něco dělat.

Nejlepší stav mysli, je když je člověk zamilovanej. Pokud možno šťastně. Je zfetovanej těma hormonama a cítí se skvěle, má pocit, že všecko zvládne. Každý ráno vstává s radostí, energií a nadějí. Pamatuju si jak na gymplu jsem dostal hrozný kapky od angličtinářky skrz to, že neumím kondicionály a že jsem hrozně marnej. Naštěstí jsem byl zamilovanej a tak hned jak jsem došel domů otevřel učebnici a začal se to drtit a naučil jsem se to (no jakž takž, dodneška to moc neumím :D). Kdybych byl v běžným módu "nudnej život", asi bych propadl depresi a zoufalství a měl pocit, že jsem nepoužitelnej kretén co ani není schopen se naučit anglicky. A vysral bych se na to předem. Úplně zbytečně. Tohle byla výjimka kdy jsem byl zrovna happy, jindy to tak nebývá a pak ty věci dopadají tak jak dopadají. Dělat věci bez entuziasmu je fakt opruz.

Chci ji za ženu...

Je to prostě hodně o tom, jak se člověk vnitřně cítí, v jakým je rozpoložení. Všechny ty kecy o síle pozitivního myšlení jsou pravda. Mám to sám vyzkoušený. Problém je, že je to víc o tom co člověk cítí než co si myslí. A tak tu tak stokrát víc platí "be careful what you wish for", protože často člověk chce něco, ale ve skutečnosti cítí strach z pravýho opaku. A věci se pak vydají tou cestou, kterou nechtěl, ale kterou víc cítil. A to je velice častý. Prostě pokud jste vevnitř šťastní, jedete si. Pokud nejste, tak se vlečete. Ale ono být fakt šťastnej není tak lehký, žejo :D

Trochu jsem nad tím vším přemýšlel a hledal si o tom různý informace. Našel jsem takovou teorii, která tvrdí, že se psychická energie člověka pohybuje na ose mezi láskou (nejvyšší frekvence) a strachem (nejnižší frekvence). Fyzika mi nikdy moc nešla, ale dávalo mi to smysl. Protože všecko je v podstatě jen vibrující energie o určitých frekvencích. Zvuk je vlnění. Světlo je vlnění. Tóny i barvy mají svoje frekvence. Takže pokud se člověk dokáže naladit sám od sebe na co nejvyšší frekvenci, je mu líp. Já to sám neumím, většinou mě něco nebo někdo musí nakopnout. Ale je pravda, že pokud se cítím skvěle, všecko se daří ani nevím jak. A nopak. Zní to možná jako trochu psycho ezo hippie sluníčkově, ale je to tak.

Každopádně snažit se mít pozitivní přístup není nikdy na škodu. Minimálně se člověk cítí líp a hlavně dokáže hledat řešení problémů mnohem snáz, než člověk zakopanej v depkách a splínech, nasranej na celej svět. Optimisté žijí déle. Tak se jmenovala knížka, kterou mi půjčila moje slečna před třema rokama. Byla z knihovny a já ji zapomněl vrátit a ta holka na mě byla nehorázně nasraná (teda ne jen kvůli tomu, bylo toho víc). To už je ale jinej příběh. Každopádně mě neberte zas tak vážně, protože jsem taky celkem kokot.