Crisis

Dobrá tedy. Zase přišly slabší chvíle, takže mám potřebu to sem hodit.

Slabší v čem? Měl bych se asi mít celkem fajn, ale něco není v pořádku. Někde dole v břiše mám pořád pocit nějakýho kamene co mě blokuje a vytváří nějakou takovou úzkost. Úzkost z čeho? Ze života, z budoucnosti. "Včera jsem pevně stál a dneska čelím krizi", přesně tak. Věřím, že se z toho nějak vymotám, tak jako vždycky, ale bojím se, že to bude bolet. Nakonec si většinu problémů člověk vytváří sám a povětšinou se nacházejí v jeho hlavě. A tak je jediný řešení jen a jen na něm. Nikdo jinej mu s tím nepomůže, je na to nakonec úplně sám.

Tak nějak si připadám, že jsem ztratil entuziasmus a elán. Vždycky jsem byl hodně společenský člověk a vždycky jsem měl rád lidi, ale v posledních dnech mě společnost více lidí vysává. A to dost často i lidi, který mám fakt rád a proto na ně nechci být hnusnej, protože vím, že je to jen můj poryv. Možná jsem už unavenej z města. Myslel jsem si, že před tím vším uteču do Prahy, protože i když přes to město jen projíždím, hrozně mi dobije baterky. Ani hovno. Možná to spíš chtělo vypadnout někam do Beskyd pod stan (kterej nemám). Sám si v klidu někde zameditovat, ne se snažit sám před sebou utéct do města kde je ještě třikrát víc lidí než tady. Protože sám před sebou člověk neuteče.

Uvědomil jsem si, že pokud mám nějaký sny, jdu úplně mimo ně. Dělám školu co mě nebaví, příležitostně brigádu za pár šupů. Jinak vcelku nic moc zajímavýho v mým životě. Občas útěk pod vliv něčeho. A pak vidím všechny ty lidi, kteří jsou úspěšní a spokojení. Dělají to co je naplňuje, ať už je to škola nebo něco jinýho. A jsou v tom dobří. Já ne. Tahle škola mi nic nedává, ale bojím se, že o moc jiný by to nebylo ani na žádné jiné škole. Tituly, promoce, sračky. Každej dneska studuje vysokou, většina mojí rodiny jsou vysokoškoláci. Všichni si to hrozně cení. Ale mě to nebaví, a proto mi to ani moc nejde. Jenom v tomhle článku musí být tolik chyb, že by mě jako učitele češtiny vyrazili na hodinu. Příjde mi, jako bych tam neměl co dělat, nepatřil tam.

Odmalička mi všichni říkali jak jsem chytrej. Vlastně mi to říkají dodnes. Je to milý, ale co s tím? K čemu mi to je dobrý? Radši bych byl idiot, abych si mohl dělat co chci a nemusel poslouchat ty kecy a la "na tohle je tě škoda". Je mi z toho smutno, fakt smutno.

"Seš umělec, na první pohled jsem to viděla, to z těch lidí prostě jde cítit", to mi řekla jedna holka ze školy. Udělalo mi to radost. Velkou. Umění, resp. tvorba je to jediný co mě asi fakt baví a naplňuje. Když dělám cokoli, ať je to muzika (spíš byla, na kytaru už můj skill klesl na nepoužitelný drnkání), kreslení, hraní/nějaký performování před lidma nebo psaní. Problém je, že se tomu skrz všechny svoje bloky nevěnuju tolik času kolik bych chtěl. Věčně mám pocit že bych měl dělat něco do té posrané školy (takže nakonec nedělám nic) nebo prostě nevím co dělat, nemám múzu. A taky se neumím soustředit na víc věcí zaráz. To je dost podstatnej problém.

Nevím jak dál. Jednou chci určitě mít rodinu a chci jí zajistit zázemí, hezkej byt a všecko. A mít skvělou ženu. A na to je potřeba ji moct zajistit. Na což jsou potřeba peníze. Peníze se vydělávají ve většině případů nějakou prací, která čím je kvalifikovanější, tím je líp ohodnocená. Jenže já umím hovno a baví mě věci, na kterých se moc vydělat nedá. Ale zároveň nechci strávit zbytek života v týhle šedý mlze otrávenosti a frustrace. Je třeba z toho najít cestu ven, ona někde je, musí být. Ale já nevidím nikde nic.

Když jsem seděl na Letné a díval se do dálky, napadla mě zajímavá myšlenka. Většina fakt úspěšných lidí se k tomu co dělala/dokázala, dostala náhodou. Kolumbus taky chtěl doplout do Indie a ne objevit Ameriku. Takže doufám, že se takhle někam dostanu i já. Protože když už nebudu mít tu rodinu a hodně peněz, chci aspoň využít veškerej svůj talent, kterej věřím že mám. A je docela jedno v čem, tohle nechávám na bohu.