Tlupa.

Člověk potřebuje někam patřit. Každej. Dává mu to pocit jistoty a bezpečí. To že je součástí nějaké širší skupiny lidí a že když se cokoli semele, nezůstane na to sám. Za dobu vývoje lidského rodu byl jednotlivec skoro pořád závislý na svojí tlupě. Sám by chcípl po pár dnech protože by to prostě nezvládal. I dneska jsme neustále odkázaní na ostatní. Asi těžko si dneska člověk sám obstará (vyrobí,vypěstuje a tak dál) všechno co potřebuje od jídla a ošacení, přes energii kterou spotřebovává až po zábavu (to je hodně smutný   když si uvědomíte kolik lidí není schopno se samo ani zabavit).

I dneska máme svoje tlupy i když si to neuvědomujem. Zmalovaný puberťačky s cígem v hubě posedávající před všema typama škol v hloučku minimálně po šesti, štamgasti v pajzlech rozebírající fotbal a tak dál. Je to docela fajn někam patřit. Nemyslím, že je dobrej ani jeden z extrémů. Introvertů je v populaci rozhodně mnohem míň než lidí co se za ně označují (jen proto aby byli zajímaví). Často je to taková ta póza stranění se společnosti prostě jen proto, že se dotyčnej z nějakýho důvodů bojí o svoje ego, nebo jen chce být zajímavej a "ne mainstream". Na druhou stranu tu pak jsou takový ty tupý typy, který přejímají a kopírují všecko od svých kamošů, od oblečení až po gestikulaci a hlášky. Ani jedno není zdravý. Ale to je snad jasný.

Super na tom je ten pocit sounáležitosti. To že patříte mezi nějakou skupinu nebo komunitu se kterou máte něco společnýho. Hodně často je to pojítko muzika, životní styl, styl oblíkání nebo jiný zájmy, ale je to vždycky něco u čeho je fajn že máte s kým sdílet. Je to asi hodně potřeba v době puberty/adolescence kdy se každej tak nějak hledá a formuje svou identitu. Protože v momentě kdy se cítíte být součástí nějaký tý svý tlupy, málokdy máte krizi identity (tzn. že tak nějak nevíte kdo vlastně jste, co chcete, proč jste tady a jakou máte vizi pro příštích pár let). Naše generace nemá žádnou velkou světovou válku, žádnou velkou hospodářskou krizi. Naše válka je duchovní, naší krizí jsou naše životy. - Chuck Palahniuk  Zrovna tahle krize identity mě postihuje, protože nic takovýho jako pocit sounáležitosti momentálně nemám a trochu mi to asi chybí. Ještě nejsem natolik dospělej abych si se vším poradil sám. Ale s většinou mých bližších kamarádů už nemám moc společnýho. Máme odlišnej pohled na svět, jiný zájmy, posloucháme jinou muziku a já nevím co všechno. Takže jsem čím dál víc na vlastní planetě plné mých vlastních představ ve kterých se dost ztrácím. Ono je fajn když máte různý vlivy od různých lidí. Což mám, ale jsou slabší a slabší jak jsou mi ti lidi dál a dál. Takže ve výsledku mám plnou prdel známých ale bližší kamarádi jsou jakoby dál a dál. Asi je to úděl dospělosti, že je člověk najednou na tom světě tak nějak sám a musí se tím prokousat, udělat si pořádek v hlavě sám a o to je to pak nakonec asi lepší. Tak doufám že tu svou krizi nějak zvládnu.

Do jisté míry funkci tlupy nahrazuje to, když s někým chodíte. To že vám někdo potvrzje to, že sjte takový člověk jaký máte být. A taky vám dává ty nový podněty. Pamatuju si, že vždycky když jsem s někým chodil, tak mě to ovlivnilo, i když jsem si to uvědomil většinou až zpětně. Ale teď jsem celkem dlouhodobě sám a nic nenaznačuje tomu že by se na tom mělo něco změnit, takže smůla.

Trochu se bojím izolace. Potřebuju mít pořád pocit, že se nějak vyvíjím, někam posouvám, jinak si připadám že zakrňuju a nejsem si jistej jestli to není právě teď. Navíc pokud kolem sebe máte spřízněný lidi, inspiruje vás to k tomu abyste něco tvořili,dělali a to ať sami tak třeba i s nima. Jak jsem řekl, začínám mít pocit, že žiju na vlastní planetě a ostatní lidi maj svoje planety v jiný soustavě nebo i galaxii. A na těch planetcáh se vedle hsebe budí a dělají si snídaně, nebo spolu chlastají až do rána. Chodí spolu na koncerty svých oblíbených kapel a rozebírají politiku u piva. A já jsem na svý planetě a píšu blog.