Nějak na to přišla řeč při mnoha rozhovorech s mýma kamarádama/vrstevníkama. A to nezávisle na sobě. Celkem si stěžujeme, jsme nespokojení a tak nějak znudění tím vším, životem. Tak nějak nevíme co sami se sebou, víme co nechcem ale co jo, to nevíme. Máme pocit, že máme na víc, ale nevíme na víc čeho. Chceme chtít, ale asi vlastně nechceme. Jsme chroničtí lenoši. Duchny. A to je nám 20. Teoreticky nejlepší léta života a my už se cítíme být prázdní a vyhaslí. Bez vize. Vím, že když mi bylo 16, byl jsem plnej elánu a měl pocit, že všecko bude pořád ok. Že pořád bude nějakej progres, něco novýho, pořád co objevovat. Že život bude pořád plnej překvapení. Je jasný, že člověk časem vychladne z tohohle mladickýho nadšení. Ale že to bude hluboko po třicítce a ne ve dvaceti.
Asi je to potíž naší generace. Žijeme tak nějak zrychleně, díky internetu a mobilům máme pocit že jsme všude, a když náhodou ne, máme hroznej pocit že nám něco uniká. Jo uniká. Uniká nám život, protože kdo je všude, není vlastně nikde. Svět se na nás valí a my vidíme všechny ty lidi kolem sebe, úspěšný i ty neúspěšný, šťastný a nešťastný a buď chceme nebo nechceme být jako oni a přitom zapomínáme být sami sebou. Spoustu věcí bereme jako samozřejmosti i když nejsou. Nakonec si myslím že to máme ze všech generací nejtěžší. Protože my nebojujeme s nikým jiným než sami se sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat