Abandoned dreams

Když jsem býval menší, měl jsem hodně bujnou fantazii a hodně jsem přemýšlel o tom, jaký to bude až mi bude 16,18,20 nebo 30. Pohled na noční město z Bílendy mě naplňoval takovým zvláštním zasněným pocitem. Pocitem jakoby se mělo stát něco velkýho. Nebo když mi bylo 14 a šli jsme se jen tak s kámošema poflakovat ven. Ten pocit svobody a nezávislosti.... A včera cestou domů jsem zjistil, že už takhle moc nepřemýšlím. Většinou ty věci vnímám tak nějak bez prožitku. A už ani tolik nesním. Najednou je život mnohem víc šedej, protože to co dělá život zajímavým s ez větší části děje v naší hlavě.

Normální realita je celkem nuda. Zajímavý je to ve chvíli kdy o tom sníte/plánujete to dopředu nebo naopak když na to vzpomínáte. Nejlepší je někomu vyprávět. Protože on si pak do toho promítne sám svůj svět a nakonec je to spíš jako film než vaše vzpomínka. Pamatuju si jak jsem vyprávěl na gymplu o sídlišti ze kterýho jsem. Možná jsem trochu přeháněl aby to bylo zajímavější, ale lidi co celej život žili ve vilkový čtvrti měli pocit, že snad žiju v nějakým pologhettu, i když většinu obyvatel tu tvoří důchodci,maminky s kočárkama a čtyřicátnící venčící psy. Takhle se modeluje naše realita, protože kdyby byla tak jak je, je hrozně nudná. Proto máme knížky, filmy a umění obecně. A taky drogy. Proč obyčejný fotky většinou vypadají nudně a je potřeba je upravit? Aby svět vypadal zajímavěji. Proto tolik lidí používá instagram. Proto si většina lidí upravuje profilovky na facebooku v gimpu. Snad ani ne proto aby vypadali líp, spíš aby vypadali zajímavěji.

A tak je dobrý mít fantazii, o kterou jak jsem zjistil pomalu přicházím a trochu mě to trápí. Pokusím se s tím něco dělat, protože jinak se z života stane nudnej stereotyp a rutina.