These knives are softer than broken dreams.

Mindráky. Je to věc, kterou si sebou nesete kamkoliv. Kdybyste odjeli do Japonska, vezete si je s sebou. Před sebou se neschováte ani nikam neutečete. Musítě to prostě nějak zvládnout. Asi každej má toho pověstnýho "kostlivce ve skříni".

Potíž je v tom, že u každýho je to něco jinak drastickýho a taky záleží na osobnosti toho člověka. Když někdo vyrostl v rodině alkoholiků a otec ho celý dětství mlátil je to něco jinýho, než když když někdo ve dvanácti nedostal pod stromeček od rodičů iphone. Ale nakonec to ten člověk s totálně zkurveným dětstvím může snášet líp, než ten "chudák" bez iphonu. Prostě má třeba silnější osobnost a jak pravil Nietzsche "co tě nezabije, to tě posílí", takže pak líp snáší rány osudu a je zvyklej bojovat. Nebo ho to naopak zlomí a stane se z něj ještě větší čurák než ti, co mu ublížili. Je to vždycky hodně nevyzpytatelný a tenhle příklad byla taková celkem nadsázka, ale kdybych nepoužíval nadsázku, pochybuju, že by to vůbec bylo tak zajímavý aby to někdo vůbec četl :D. Prostě tu hranici má každej nastavenou jinak, psal jsem o tom v předminulým článku. Každej má práh jak psychické, tak fyzické bolesti posunutej jinde. Hodně záleží na tom, čím si člověk prošel a jak má srovnaný hodnoty.



Určitě ale není správný si to pak vybíjet na ostatních. Vždycky si vzpomenu na Hitlera. Myslíte, že kdyby ho vzali na tu výtvarnou akademii ve Vídni, že by z něj pak byl strůjce takových hrůz a asi nejodpornější diktátor v dějinách? Tohle odstartovalo řetězec akcí, který skončily v Osvětimi, zpustošené Evropě a milionech hrobů. Jasně že to byl magor a nejde to svádět jenom na jednu konkrétní událost v jeho životě. Myslím ale, že měla dost podstatnej vliv na jeho pozdější působení. Že si to pak nesl celej život jako jakousi křivdu a nedokázal se s tím srovnat. Skutečně šťastnej člověk nikdy nebude šířit nenávist a zlo. Toho si byli vědomi všichni vládcové v dějinách a tak nechávali lidi hladovět a trpět aby je pak mohli nahnat do těch svých válek.

No ten dům je trochu nakřivo, ale jinak dobrý Dolfi :D

Proč o tom mluvím je, že já osobně mám s tímhle trochu problém. Připadám si často méněcennej a zbytečnej. Z různých důvodů. Nikdy mi nešel sport, nikdy jsem nic nevyhrál, nikdy neměl výraznější úspěch. Vždycky jsem byl malej a hubenej. Nic na co bych mohl být hrdej. Na druhou stranu nejsem moc soutěživej ani pracovitej, zato dost soudnej a inteligentní abych si uvědomoval jak na tom jsem. Ale určitá ctižádost tu je, takže pak jedinej koho můžu obviňovat, jsem já sám. Občas se snažím přesvědčit sám sebe, že je mi to jedno, ale to je tkaový lhaní si do kapsy. Je fakt, že čím míň toho člověk potřebuje, tím je bohatší. Ale nějaký to uznání není úplně od věci ne? Ten pocit, že se vám něco povedlo a že jste aspoň tak dobří, jak všichni ti lidi co máte na facebooku s jejich super statusama a fotoalbama dokumentujícíma jejich skvělej, šťastnej úspěšnej život. Je fakt, že ti lidi asi tak šťastní nejsou, jen se tak prezentují aby aspoň ostatní záviděli když už nic. Potíž je, že moc nevím co přesně chci. Ale asi jen najít smysl toho proč tu jsem, nějak vyplnit ten čas co mi tu byl svěřen něčím aspoň trochu smysluplnějším než sledováním Game of Thrones a zevlení po různejch putykách/kavárnách/parcích. Dneska jsem zjistil, že jsem se asi ani nedostal na školu na kterou jsem chtěl tak nějak nejvíc, takže mi zbyde jen zabitý mládí na pajdáku nebo fildě :/. Nebo taky hledání zaměstnání... No co, je to život.

Nechápu lidi, kteří říkají "nauč se prohrávat". Není nic lehčího než se naučit prohrávat. Fakt. Myslím, že bych si na to mohl otevřít kurzy. Je možná daleko lehčí unést prohru než výhru. Když prohrajete, příjde za váma vaše máma a nebo kámoš a řekne "nevadí, snažil ses, příště to vyjde" a ostatní to nějak moc nezajímá. Když vyhrajete, všici vám jen závidí, nebo se snaží na vaší výhře nějak přiživit.

Každopdáně jsem se s tím nějak naučil žít a snažím se z toho tak nějak těžit to dobrý. Je mi jasný, že nejsem žádnej zázrak, nic vyjímečnýho. Myslím, že namyšlenost nepatří do výčtu mých vlastností. Obyčejnej člověk co žije svůj malej život v prdeli Evropy. Mám svoje sny, který jsou ale asi tak reálný jako umpalumpové. A když náhodou působím jako někdo kdo se cítí, když se chovám jako dement, je to jen můj "tigersuit", jak o tom zpívají Raein. A já to vím nejlíp.

 "These knives are softer than broken dreams
Blood and tears are on the floor
I can't remember a time when I was good at something
I wear this tigersuit 'cause I'm a fuckin' lamb
Blood and tears are on the floor
I start to lick 'em
They're my daily bread."

 Ale nakonec si vždycky vzpomenu na Jima Morrisona. Ten celej život chtěl být slavnej básník. Ale skončil jako rocková hvězda, což ho asi ani ve snu nenapadlo. To samý Johnny Depp, Michelangelo a spousta uznávanejch a slavnejch lidí. Je to trochu inspirativní, nakonec se vám i může vyplatit to, že se minete oborem. Občas je asi fajn být otevřenej novým věcem, pořád to zkoušet a dělat to co považujem za správný a co nám říká "srdíčko" (někdy se prostě klišé nevyhnu no... :D). A ne si pořád hledat důvody proč něco nejde, obviňovat z toho ostatní a utápět se v sebelítosti. Ale začít něco dělat.